Protože mě poučilo všechno co mělo koule…..
....a to i to, co koule vůbec nemělo 😁
Nedávno mě začalo bolet koleno… to druhé.
Chvíli jsem odolávala jako statečná hrdinka, protože ve 28 snad něco vydržím, no ne? Po pár týdnech chůze, při které jsem namáhala snad celý zbytek těla jen proto, abych si ulevila, jsem své sveřepé hrdinství pro jistotu odložila a zavolala svému dvornímu ortopedovi…
Mého ortopeda znám už spoustu let z tenisu, který mimochodem na rozdíl ode mě, hraje dodnes. 😁 Důchod už párkrát zahlédl z bezprostřední blízkosti, ale evidentně ho nepovažoval za dostatečně atraktivní nabídku. A tak operuje dodnes. Nikdy nezapomíná na přísnost své generace a taky si neodpustí poznámku o mém věku. A co hůř, ani o tom občankovém…Přesto jsem byla moc ráda, když se po hodinovém promíchávání všemožných podzimních bacilů z čekárny, konečně otevřely dveře jeho ordinace a já ho zase uviděla.
„No jo, Katy. Kolena jsou párová. Když jsme opravili jedno, to druhé chce taky,“
zaznělo po pár poměrně bolestivých hmatech, třech zaskučeních a jedné spidermanovské injekci.
(Nebojte, nebyl v ní žádný pavoučí sajrajt. Jen jsem měla v tu chvíli pocit, že polezu i po zdi. 😁)
Ještě jsem si zkusila vydobýt pár týdnů vyjednávání a domluv. Ale když už jsem u doktorského stolku seděla potřetí a koukala na všechny ty obrázky svého kolene z vnitřní perpektivy, konečně jsem si připustila to, co bylo tak nějak jasné už od začátku…
Půjdu se podívat o dvě patra výš... Na sál…
Je zvláštní, když se blíží něco, do čeho se člověku zas až tolik nechce, čas neletí. Čas se pro jistotu rozhodne přeskočit střemhlav… Alespoň takový jsem měla pocit, když jsem si před špitálem vystupovala s úhledně zabalenou taškou a nedávno vyfasovanými berličkami…No nic....s povinnou výbavou jsem vystoupala do cílové dvojky… Plné milých známých tváří, „luxusního“ čaje a takřka dechberoucí vůně dezinfekce linoucí se po chodbách.
Ač by se jeden (v tomto případě já a má dočasná spolubydlící na pokoji) mohl obávat předčasného úmrtí na nudu z čekání na nevyhnutelné, musela jsem uznat, že čas v nemocničním odéru ubíhal rychleji, než by se mohlo zdát.
A než jsem se nadála, už šlo všechno ráz na ráz. Slušivý čepeček, totálně neprodyšný mundúr, tuna světel okolo, pár vyloženě nevhodných vtípků a až překvapivě konejšivá slova mého jindy drsného ortopeda („Tak Katy, teď mi tady hezky usni a pak už to bude jen dobrý.“) A pak přišlo…
No přeci probuzení 😊
Nutno podotknout, že probuzení proběhlo v čase hodném minimálně vítěze olympiády 😁 Trochu strnulého na tvrdé posteli bez polštáře. A při kontrole kolene jsem musela konstatovat, že i dost bolestivého…
Každopádně bylo tak úlevné jako… jo, hodně. 😁
Asi by bylo teď krásný psát o tom, že pak už to bylo jen diamantové… Ale jasně že ne.
Nicméně s pár oblbováky, trochou šprťáckého přístupu a obstojně vypadajícím kolenem jsem se hned druhý den dostala na svobodu… respektive na domácí marodku.
A tak jsem se konečně mohla otočit ke špitálu zády a opravená odejít.
Jo! Svět byl v tu chvíli fakt růžovej na druhou.
Do chvíle, než jsem se vrátila do reality… Párové…
Netrvalo to moc dlouho a realita se mi rozhodla ukázat vší parádou…
A tak se nám to doma zvrhlo. 😁
Původně zamýšlené láskyplné starání se proměnilo v nekončící kolotoč únavného odmítání, následné frustrace, lehkých výčitek a napjatého ticha, ve kterém asi obě strany sbíraly síly na další kolo…
Místy až úlevné chvíle odloučení s sebou přinášely pocit těšení se… Bohužel ruku v ruce s sebou nesly i další marodkový průšvih, který jsme jednoho večera korunovali velkolepým finále plným vzlykavého pláče, marného utěšování a spousty dříve nevyřčených pocitů, které se najednou přihlásily o slovo…
Věta „Pojďme spát, než vymyslíme něco dalšího“ byla v tu chvíli kýženým vysvobozením…
A i když jsem si to na první dobrou nebyla ochotná přiznat, protože jsem se ještě zmítala v dozvucích celého utrpení, tahle chvíle nám po tom všem konečně přinesla mír.
Jestli jsem se po tomhle momentu stala lepším pacientem? No jasně, že ne!
Myslím, že až pojedu zítra na kontrolu, pár detailů z posledního týdne raději zamlčím a poctivě odkývu další požadavky pro zlepšení kondice. 😁Nicméně bych řekla, že jsme se týmově pokusili udělat krok k pomyslnému průsečíku… A tak už neodmítám úplně každou pomoc (jen tak 70 % 😂)…a ne každé odmítnutí pomoci je nutně vnímáno jako součást "studentského odboje".
Uplynulý čas ale přinesl i mnohem zásadnější myšlenku.
Párové záležitosti (a ty vztahové především) přinášejí opravdu spoustu, spoustu práce. Místy krásné a lehké, jindy takřka řeholnické. Stojí nás tunu energie, leckdy bez záruky návratu.
Ale nakonec… třeba po vzoru orgánů, které zůstanou vždycky single, si musíme sami říct, jak se k nim hodláme postavit.
Ale kolena… kolena si zítra pro jistotu nechám prohlédnout párově😁
Odkráglovali nám Láďu!
Kancelář, kde pracuji, se nachází v poměrně diskutabilní městské ulici. Pohybuje se tu poměrně dost zvláštních typů obyvatel, s rozličnými zálibami. Jedni rádi vyzpěvují, případně vyřvávají z oken (ano i v hodinách kdy běžný člověk sedí v práci), druzí rádi procházejí okolní byty a ideálně z nich odnášejí cennosti a nebo jsou tam ti, co si sem tam něco střihnou ideálně přímo na chodníku.....
Dominantou téhle celé skupinky lidí je Láďa.
Láďa je týpek v letech, co má okna přímo proti naší státní budově. Popravdě, tím, že se jmenuje Láďa si nejsem dodnes stoprocentně jistá, ale jelikož mě o tom okolí časem přesvědčilo, vzala jsem to za své. O Láďovi vždycky kolovalo spoustu legend co v životě dělá..... některé z nich byly stejně tak pravděpodobné, jako že ráno místo slunce vyjde Pluto😁 Na jedné z nich ale asi něco bylo: pod Láďovo okno se nápadně často stahovalo obyvatelstvo různě velkých kruhů pod očima a tělesných záškubů.... ti šťastnější se dočkali hozených klíčů a odcházeli o poznání klidnější..... ti méně šťastní brouzdali ulicí zpátky, doprovázeni modlitbami mnoha z nás, aby se naše vozidla nestala terčem jejich roztrpčení. Nemusím říkat, že policejní hlídky jsme za ta léta od sebe rozpoznali i za tmy. Do naší ulice totiž dojížděly s železnou pravidelností.
Nejedna byla dokonce i u samotného Ládi.
Ale pokaždé, když přišly, za pár desítek minut odešly a Láďa dál spokojeně bivakoval spoře oděný v okně…
Často jsem přemýšlela, jak je možné, že ho nikdy nesebrali. Jestli za to mohlo jeho dobré srdce, které se vždycky rozdělilo o snídani s okolními holuby, nebo jeho gentlemanství, které ho vskutku provázelo při každém náhodném setkání na poště… A nebo jestli ty policajty zkrátka ukecal.
Nebo hůř…podplatil. 😁
Podobný policejní manifest jsem očekávala i při nedávné cestě do práce, kdy jsem hartusila, proč má někdo zapotřebí zablokovat jedinou cestu o půl šesté ráno..... vysvětlení mě ale donutilo veškeré nadávky polknout.....
Uprostřed té policejní partičky, obklopující vchodové dveře,
ležel Láďa.
Asi není potřeba dodávat, že téma hovoru bylo ten den na stole položené stejně pevně jako na zemi ležel Láďa. A dokonce ani to, že kolem jeho smrti ještě téhož dne vzniklo několik dalších legend.
Nejzajímavějším ovšem zůstal fakt, co Láďův konec vnesl mezi nás.
Byli tací, kterým se s vidinou ulice bez pochybného byznys plánu vyloženě ulevilo. Pak byli jiní, kteří se nepokrytě strachovali myšlenkou budoucího možného nástupce.
A pak jsem byla já, která pocítila úplně miniaturní kousek chybějícího místa.
Protože ať už byl Láďa jakkoliv pochybná figurka, musela jsem si chtě nechtě přiznat, že za těch pět let jeho šmírování mi už takovým zvláštně zvráceným způsobem přirostl k srdci…
Donutilo mě to k zamyšlení, jestli tohle s koncem přijde vždycky…
Protože za svůj život už jsem konců zažila opravdu nespočet.
Mnoho těch, které se dají přesně naplánovat. Taky dost těch, které přijdou jako blesk z čistého nebe. Spousty těch, o které člověk fakt nestojí, ze kterých má možná i strach.
Ale taky konce, pro které se dobrovolně rozhodne…
Ať už je ten konec jakýkoliv, přináší s sebou mnoho rozličných pocitů, chybějících místeček a možná i šrámů na srdci…
A to je na těch koncích vlastně ještě zajímavější než konce samotné.
To, co po nich zůstává...
A tak každé ráno, když přijdu do práce, kouknu do Láďova okna, jestli nám tu po něm ještě pořád zůstala ta jeho blikající kamera. 😁
Tuhle kapitolu bych ráda věnovala jedné úžasné partičce, se kterou nás jeden takový konec taky potkal, a zbylo po něm jen to hezké.
Spoustu prozpívaných hodin, mnoho úžasných a veselých zážitků, plno lidských příběhů a otevřených srdcí.
Bylo mi velkou ctí…❤️
Říká se, že je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat.
Upřímně… po čtyřech letech můžu zodpovědně prohlásit, že autor tohohle výroku pravděpodobně právě balil sklep plný věcí, které se „jednou budou hodit“.😁
Protože do chvíle, než člověk začne stěhovat, žije v přesvědčení, že vlastní pár kusů nábytku, nějaké oblečení a sem tam nějakou tu drobnost.
Pak otevře první skříň. Druhou. Třetí…. A najednou začne mít pocit, že posledních deset let tajně provozoval sklad Národního muzea….. V mém případě spíš detašované pracoviště velkoskladu šatů 😂
Každopádně je potřeba si přiznat, že stěhování není jen o přenášení věcí. Je to taková zvláštní životní disciplína, při které člověk zjistí, kolik minulosti se mu vejde do několika… nebo leckdy několika desítek krabic.
A hlavně kolik z té minulosti si s sebou vlastně odnést nechce.
Přestože se ze mě za posledních pár let stal takřka stěhovací přeborník, (ano, včetně přesně naplánovaných časů na zabalení i vybalení ) musím si zodpovědně přiznat, že po čtyřech letech opouštět jednu domácnost a infiltrovat její obsah mezi další dvě byla výzva i pro matadora mého ražení.
Nu což. Prý není malých výzev a s každou z nich je potřeba se popasovat s grácií.
Jo, tak přesně tohle jsem si řekla v úvodu. 😁
Po pár dnech, už mi ve snech tančily krabice valčík s kotoučky izolepy, a po pár týdnech jsem začala vážně přemýšlet, jestli přeci jen nějaký decentnější ohýnek nerozdělám… nebo alespoň nepřistoupím k nějaké menší redukci šatníku. Jeden úderný tip jsem měla stále v živé paměti.
Ale netřeba obav. Savo nakonec přeci jen zůstalo v komoře, stejně tak jako zápalky dokonce i myšlenky na likvidaci majetku. A já se dál hrdinně prala s haldami krabic, oblečení a životně důležitých věcí, bez kterých se přece absolutně nedá existovat.
Jenže právě při stěhování člověk zjistí, že mezi „životně důležitou věcí“ a „naprostou zbytečností“ bývá někdy překvapivě tenká hranice. A některé věci ji překročí až ve chvíli, kdy je po čtyřech letech držíš v ruce a přemýšlíš, proč je vlastně vůbec balíš.
A uprostřed téhle báječné inventury všech možných i nemožných objektů se najednou ocitneš u inventury vlastních myšlenek, vzpomínek a pocitů.
Protože každá ta věc má nějaký příběh.
Některý veselý. Některý úplně obyčejný. A některý by člověk možná nejraději nechal v té staré domácnosti společně s krabicemi, které už nikdy nechce znovu vidět…….
Krabice byly na svém místě. Pytle s odpadem taky. Přežilo Savo, zápalky…. Přežila jsem já.
A dokonce i můj zdravý rozum. 😁
A tak jsem otevřela úplně novou kapitolu svého života… Na místě, které s sebou neslo dvanáct let mé vlastní minulosti. Na místě, které bylo v mých představách zapovězenější než zapovězené. A ještě k tomu s černým puntíkem místo názvu.
Jenže život má místama opravdu zvrácený smysl pro humor. Je schopný nám předhodit prakticky cokoliv, jen aby nám ukázal, jak moc pošetilé mohou být naše vlastní vize.
Co ale platí vždycky?
Že je jen a jen na nás, jak se s tím popasujeme.
……a tak jsem se přestěhovala….
…a pro jistotu, rovnou na náves 😂
pozn. aut. nevím, jestli si osud myslí, že jedno stěhování zkrátka nestačí.....a tak jsem shodou okolností pro jistotu přestěhovala i svůj blog 😁Pevně věřím, že až ho budete projíždět, bude se všem číst stejně příjemně jako doteď ❤️
(popravdě, já zatím spíš šedivím u jeho tvorby.....přesto věřím, že i tohle stěhování dopadne dobře a hlavně.....skončí 🙏😂)
V lásce a válce je vše dovoleno…
Přísloví, které známe asi úplně všichni. Rčení, které nám říká, že extrémní situace ospravedlňují použití jakýchkoliv prostředků k dosažení cíle.
Ale vážně to takhle funguje?
Umím si představit, že v dávné historii tohle rčení až tak absurdní nebylo. Válka dokázala pravidla převrátit úplně naruby a rozmašírovat je na hadr. Zabít člověka bylo odjakživa za běžných okolností zločinem. Na bojišti se však stejný čin mohl stát hrdinstvím, pokud člověk stál na té správné straně. Války nám už mnohokrát ukázaly, že ve jménu vyššího cíle lze omluvit téměř cokoliv.
A možná právě proto jsme si tuhle větu tak snadno přenesli i do běžného života.
Protože když o něco opravdu stojíme, někdy máme překvapivě podobné tendence jako celé armády. A bojovat zvládneme o to úderněji, když se do příběhu vloží city…
Bylo by nádherné napsat, že nás moderní doba válečných kratochvílí ušetřila. Neušetřila. A tak se stále najdou místa, kde se vedou dlouhé a kruté války o území, postavení a moc.
Ovšem když se nad tím člověk zamyslí, i v našich životech se může odehrát spousta malých osobních válek.
Některé o lásku. Jiné o majetek. Další o pravdu.
A někdy je ten boj mnohem prostší.
Třeba o přízeň.
O to, aby se někdo postavil na naši stranu. Aby nám uvěřil.
Aby si vybral právě nás…….
A to mě přivádí na práh příběhů, kde boj o přízeň vrtkavého muže dovedl nejednu ženu až na hranici vlastního zdravého rozumu. A někdy i za ni. Ruku v ruce s postupnou ztrátou vlastní důstojnosti. Protože některé ženy nebojují o lásku. Bojují o vítězství. A někdy už ani samy nevědí, kdy přesně se z jednoho stalo druhé.
To jim ovšem nebrání sundat saténové rukavičky a vrhnout se do těch nejdůmyslnějších strategií, jak tenhle boj vyhrát. Nehledě na mantinely. Ať už slušného vychování, vlastní sebeúcty, společenského postavení… nebo třeba zákona.
Hrdě odhazujíce vlastní zásady a přesvědčení se pouštějí do bitvy propracované tak, že by jim leckterý válečný vůdce mohl tiše závidět.
Bohužel, a teď mi zaryté feministky doufám odpustí, ženské pokolení nikdy nebylo od přírody nastavené pro boj. A i když by se mohlo zdát, že volba typicky ženských intrik, nebo rádoby elegantních manévrů situaci zjemní, není tomu tak. V průběhu bojů totiž postupně ztrácí to nejdůležitější….
Cestu k sobě samé.
Konečný stav tak bývá mnohdy horší než u válečných bojovníků…..
A v případě vrtkavých mužů ještě k tomu bez trofeje.
Boj o přízeň ale nemusí mít jen podobu dvou žen soupeřících o jednoho vrtkavého muže. Někdy má podobu dvou sousedských dvorků. Dvorků, které proti sobě svedly nelítostný boj o území.
O každý kousek půdy.
O hranice.
O lákavou vizi, jak nastavit všem zúčastněným budoucnost.
Jako v každé správné válce, ani tady nechyběly strategie, spojenci a místy až hanebně špinavý boj, ve kterém se rukavičky pro jistotu na scénu ani nedostaly.
I tahle válka, stejně jako ty o muže,přinesla mnoho ztrát.
Nemalé finanční na straně jedné. A ztrátu svého místa na slunci na straně druhé. Protože ve chvíli, kdy se rozhodl bojovat nečestně, neztratil jen respekt svého soupeře. Ztratil i přízeň těch, kteří stáli kolem.
A tak válka o území přinesla jen další boj.….
Tentokrát už ne o hranice pozemku, o postavení, nebo možnost určování. Přinesla boj proti důsledkům vlastního jednání.
A možná právě v tom je celá pointa té věty, že v lásce a válce je povoleno vše.
Ve chvíli, kdy o něco opravdu bojujeme, totiž dokážeme sami sebe přesvědčit, že náš cíl je dostatečně důležitý na to, aby omluvil téměř jakýkoliv prostředek.
Za lásku. Za majetek. Za spravedlnost. Za právo být pochopeni.
Najednou se nám začnou posouvat hranice toho, co bychom za běžných okolností nikdy neudělali. Protože přece bojujeme za něco důležitého. A tak si dovolíme víc…..
Řekneme věci, které bychom jinak nikdy nevyslovili. Uděláme věci, za které bychom ještě včera odsoudili někoho jiného. A někdy překročíme hranici, o které jsme byli přesvědčeni, že ji nikdy překročit nedokážeme.
Jenže svět má jednu nepříjemnou vlastnost.
Na naše důvody se povětšinou fakt neptá….
A důsledky našich činů bývají občas velmi demokratické.
Absolutně je nezajímá, za jaké momentální principy jsme bojovali. Prostě přijdou. A tak asi ani v lásce a válce není dovoleno úplně všechno. Možná si jen v obou případech velmi snadno namluvíme, že ano, abychom si snadněji vlastní činy omluvili.
Protože když máme pocit, že bojujeme za vyšší cíl, dokážeme si překvapivě rychle odpustit téměř cokoliv.
Až do chvíle, kdy zjistíme, že jsme sice možná vyhráli bitvu…
ale prohráli něco, co už zpátky získat nejde
Když jsem dopsala kapitolu o černém na bílém, napadla mě taková úchvatná myšlenka, že i to moje rozverné psaní by si zasloužilo nějaké důstojnější místo na světě. Jasně zářící displej je záležitost víc než moderní, ale papír přeci jen tolik nevypaluje sítnici. A koneckonců neumím si představit důstojnější místo než pudrově růžový pořadač s prozaickým nápisem KARMA přes celou titulku.
Neuplynuly ani dva dny a já se své zpátečnické vizi rozhodla vtisknout nekompromisní podobu reality. Plán už byl v hlavě seskládaný pevněji než betonový bunkr a textový editor na mě významně pomrkával z lišty.
Tak jo. Jdeme na to!
Ono se tohle dobře říká, ale v neplacené verzi blogového webu o poznání kostrbatěji dělá 😁😁Po třetím listu jsem přestala počítat zhlédnuté reklamy a na tom dalším konečně přišel…
Začátek mého psaní.
……a dneska je to přesně rok…….
Rok od chvíle, kdy jsem měla nutkavou potřebu někam vypustit spoustu svých myšlenek a možná si je při té příležitosti i trochu porovnat. (Ne. Fakt jsem neporovnávala celý rok v kuse 😁)
Čas k tomu přinášel další příběhy, které stály za zaznamenání.
A pak další, a další.
Celkem jich přinesl
třicet jedna.
Třicet jedna kapitol, které se různými způsoby protkávaly mým životem, ať už byly mé ryze osobní, a nebo se promísily životy mého okolí. Rozrostl se také okruh čtenářů, se kterým přicházelo ohromné množství dalších pohledů, zkušeností a myšlenek.
Popravdě je až fascinující podívat se na ten
sepsaný rok zpětně.
Listovat stránku po stránce. Vzpomínat, co se tehdy dělo. A občas se zastavit nad některou větou a říct si: „Tohle jsem fakt napsala já?“
Taky se podívat, kam se mi za ten rok posunul život.
Můj kdysi malý chlapeček byl dnes slavnostně „vykopnut“ ze základní školy a vydal se vstříc další etapě svého života. Mladší výtržnice si pro změnu nakopla svojí pěveckou dráhu a pro jistotu rovnou v mezinárodním měřítku 😁 A já? Já jsem konečně uzavřela jednu hodně dlouhou životní etapu a po období připomínajícím emoční horskou dráhu jsem znovu našla lásku. A spolu s ní i něco, co jsem už možná ani nehledala. Pevnou kotvu v životě.
Ovšem čím déle jsem listovala těmi stránkami, tím plíživěji se mi do hlavy vkrádala jedna zvláštní otázka.
Jestli těch třicet jedna kapitol náhodou nepředstavuje konec jedné autorské éry. Jestli ten růžový šanon s nápisem KARMA neukrývá uzavřený příběh,
stejně jako ten kus života…….
Zítra mě čeká další konec školního roku.
A s ním i další pomyslný nádech, na který už se, přiznávám, sakra těším 🙏 Protože na chvíli zpomalit fakt není nikdy od věci.
A jestli bude pokračování?
No…….Pořád mám kolem sebe svůj dream team a s ním i pořádnou zásobu historek, které by byla škoda nechat utopit ve víru zapomnění.
A v neposlední řadě…
…… je tu ještě máma 😂
Od pradávna má psané slovo zvláštní moc.
Mnohem větší než slovo vyřčené.
Možná proto, že to, co je napsané, nezmizí s poslední ozvěnou hlasu. Psané slovo reprezentuje mnohem víc. Jeho fyzická podoba zaručuje stálost. A tak máme sepsané zákony, smlouvy, dohody a vlastně všechny možné oficiální dokumenty.
A v lidských životech?
Umí být stálou připomínkou všemožných rozhodnutí, láskyplných vyznání, stejně tak jako pochroumaných vztahů nebo zlomených srdcí. A i když by se mohly psané věci zdát tak nějak bez emocí, opak je pravdou.
Dokonce mnohem trvalejší pravdou…
Psané slovo má ale ještě jednu zvláštní vlastnost.
Jakmile ho jednou vypustíme do světa, přestává nám tak trochu patřit. Někdy skončí založené v šuplíku. Jindy v archivu.
Občas v telefonu člověka, pro kterého bylo určeno. A někdy se dostane i k těm, ke kterým se dostat nikdy nemělo.
Černé na bílém.
Dva obyčejné odstíny, které občas unesou překvapivě těžké příběhy.
A jeden takový černobílý odstín mi nedávno přistál v mailovce.
Úřední. Opatřený razítky, spisovými značkami a tunou nesrozumitelných paragrafů navrch. Pár stránek PDF souboru, které nedosahují ani velikosti jednoho megabytu. Přesto by se jejich váha v lidském životě sotva dala změřit. Pár stránek, na kterých leží unavený konec jednoho kdysi harmonického manželství.
A i přes jejich strohou a ryze věcnou formu v sobě nesou téměř vesmír emocí. Takových, které člověk už nikdy nezavře do šuplíku, i kdyby možná chtěl.
Ovšem existují i jiná černobílá spektra.
Bez oficialit. Bez spisových značek. Se smajlíky místo paragrafů.
Na první pohled mnohem lehčí. A pro dvojici milenců téměř až s poetickým nádechem. Ale co když se dostanou do rukou člověku, kterému určeny vůbec nebyly? Troufám si tvrdit, že v tu chvíli váží možná ještě víc, než všechny moje úřední papíry dohromady.
Zajímavé je, že ani jedny z těch řádků nejsou jen o koncích.
Ty první sice uzavírají jednu dlouhou životní kapitolu, ale současně otevírají novou….. A ty druhé? Ty možná otevřely hned několik kapitol najednou. Jen ne všem lidem ve stejnou chvíli.
A možná právě proto mají psaná slova tak zvláštní sílu. Nikdy totiž nevíme, kde jejich příběh skutečně skončí.
A rozhodně nikdy není od věci věnovat psaným slovům o pár vteřin pozornosti navíc.
Důkladněji přemýšlet nad tím, co chceme říct. A někdy možná ještě víc nad tím, jak to chceme říct. Protože ať už jde o rozsudek soudu, zprávu v telefonu, dávno zapomenutý dopis nebo obyčejný e-mail, jedno mají společné. Jakmile se totiž jednou objeví černé na bílém, začnou si žít vlastním životem.
A na rozdíl od většiny věcí kolem nás……..
Černé na bílém
nemá expiraci.
Pod slovem „volby“ si většina z nás na první dobrou představí ten velký finální politický proces. Kampaně, víc nebo míň ukřičené politiky, sliby, které zní občas až podezřele dobře…Taky tu chvíli, kdy se zavřou volební místnosti, sečtou hlasy a obě strany barikády si tak nějak potichu oddychnou, že už je to celé za nimi..
Jenže pak jsou tu ještě jiné volby…
Mnohem důležitější.
Ty naše.
Mnoho z nich je velmi nenápadných. Rádoby malých. Takových, které se linou každým všedním dnem. Volby, které děláme dřív, než si stihneme dát kafe. Co si vezmu na sebe, co si dám k obědu, jestli budu dneska produktivní…nebo si večer pustím „jen jeden díl“ a skončím o tři hodiny později 😁
A právě tyhle malé, skoro neviditelné volby, nám neformují jen denní rutinu, ale postupně i návyky. A z těch se pak nenápadně skládá celý náš život. Většinou bez toho, abychom si toho na první dobrou vůbec všimli.
Ovšem máme tu i volby naprosto zásadní.
Takové, které nám ovlivní život na mnoho let…
a někdy i na celý zbytek života.
Třeba volba školy, zaměstnání…
nebo jestli se vdáš, kolik budeš mít dětí,
anebo jestli si místo nich pořídíš jen psa.
I takových velkých voleb uděláme v životě poměrně dost.
Dalo by se říct, že v ideálním světě by měly být všechny správné.
A že by žádné z nich člověk neměl litovat…
Ale co si budeme nalhávat.
Ideální svět existuje maximálně tak v naší fantazii 😁
I já jsem si pár takových zásadních voleb už v životě střihla. A asi nemusím říkat, že ne všechny byly zrovna na vyznamenání. Některé by se dokonce daly bez nadsázky označit za docela slušný životní propadák.
Naštěstí bylo i spoustu těch nejlepších možných. A dvě z nich jsou dokonce mým životním jackpotem ❤️
Nicméně za zmínku stojí ještě jedna.
Relativně nedávná.
Taková, která mě postavila tváří v tvář sobě samé
a donutila mě přemýšlet nad tím, jestli někdy není na místě své tvrdohlavé postoje přece jen přehodnotit… ještě dřív, než se do nějaké další volby vůbec pustíš 😁.
A možná právě v tom to celé je…
Nejen v tom, jaké volby děláme, ale i v tom, jestli máme odvahu občas přehodnotit sami sebe. Pustit to, čeho jsme se tak pevně drželi. A připustit si, že věci můžou být jinak, než jsme si dlouho mysleli.
……a tak se mi svět převrátil vzhůru nohama…
způsobem, v jaký jsem možná už ani nedoufala ❤️
A víš co? Volby dělat nepřestaneme.
Čeká nás jich ještě spousta. Malých… i těch, které nám převrátí svět vzhůru nohama.
A nakonec to nějak zase celé poskládáme… po svém 😁
Máme tady Velikonoce.
Ty úplně nejvíc křesťanský svátky v roce.
Čas ztišení, naděje, víry a nových začátků…
…..jo, tak učebnicovou teorii bychom měli.
Myslím, že mnoho žen mi dá za pravdu, že realita je… tak nějak těsně vedle …..
Zatímco vyvolení rozjímají v kostele, něžné pohlaví rozjímá úplně někde jinde. Povětšinou někde mezi plotnou, sešitem osvědčených receptů a to v divokém kolečku myšlenkových pochodů. Kde je asi ta forma na beránka, jestli nádivka bude pro všechny stačit a jestli jsme přece jen na něco v krámu nezapomněly…
I ty nejostřílenější z nás si zhluboka oddychnou ve chvíli, když má čerstvě vytažený beránek, všechny části těla pohromadě, mazanec nemá pukliny jak silnice po zimě. A na talířích už spokojeně leží nějaké to nepřipálené mládě. Nebo alespoň řízek 😁
Tím ovšem velikonoční kratochvíle, pro nás ženy, zdaleka nekončí…
S nehnutou brvou oprášíme své kreativní nadání a pustíme se do zdobení kraslic. A pakliže se doma nachází hrdý pokračovatel rodu, povětšinou své několikadenní úsilí korunujeme zdobením jeho pomlázky. A pojďme si na rovinu říct, že je-li tento potomek v teenagerském věku, fakt to v pondělí nebere jako polehčující okolnost 😁
Na konci tohoto svátečního maratonu konečně přichází……
ano, zklidnění
Povětšinou ruku v ruce s hodováním, všeobecným veselím a takovou tou tichou úlevou, že jsme všechno zvládly. A možná i s lehce jidášskou radostí, že už to máme zdárně za sebou.
Přesto na Velikonoce nedáme dopustit.
Ať už jsme ženy, věřící, rozpustilí koledníci,
nebo životem lehce unavení teenageři.
Možná proto, že v tom všem není jen tradice. Ale i něco, co nás na chvíli zastaví… a přiblíží k sobě.
Protože ať už se modlíme, pobíháme kolem trouby, barvíme vajíčka, licitujeme s kámoškama nad recepty, nebo jen tak sedíme u stolu, nakonec jsme spolu.
A právě tyhle chvíle, i když jsou občas unavené, trochu chaotické a místy vůbec ne dokonalé….. jsou tím nejcennějším, co si můžeme dopřát.
A víra?
Ta nakonec dorazí i k úplným ateistům…
Třeba v to, že koledníci zvládnou vystřízlivět, než půjdou do práce, anebo, že ta velikonoční kila půjdou tentokrát fakt rychle dolů 😂
Mezi prvním únorem a dneškem se nestalo vůbec nic!
Teda… oficiálně.
Neoficiálně se stalo tolik věcí, že by to z fleku zahltilo celou servrovnu a možná i dvě 😁
Jen ne to, co by se dalo hezky zabalit do pár úhledných odstavců, zakončit pointou a poslat do světa jako „další kapitolu“. A tak jsem si dala pauzu! Metodickou, samozřejmě . Protože když něco pojmenuješ dostatečně na výši, přestane to vypadat jako prokrastinace a začne to působit skoro jako plán. (A jakože plánování je skoro jak moje příjmení 😁)
Pravda je ale mnohem míň vznešená.
Někdy prostě dojdeš do bodu, kdy nemáš co říct. A nebo možná máš, jen nemůžeš vybrat tu správnou formu sdělení. Všechno se hýbe, přeskupuje, rozpadá a znovu skládá… a ty jen tak stojíš uprostřed a říkáš si, že tohle se fakt nedá psát v reálném čase….Mnoho věcí zkrátka potřebuje odstup. A některé ho potřebují tak zoufale, že si ho musíš vzít, i když se ti chvílemi zdá, že na tebe snad i ta klávesnice od počítače demonstrativně mrkla, aby tě postrčila….
Jenže myslím, že psaní by nemělo být jen o tom, že máš slova. Je i o tom, že máš jasno. A to se občas nedostaví na zavolání.
A jak jsem se tak brodila v úvahách o své autorské „pauzičce“, zabloudila až k tomu, že téměř každé odvětví našeho života potřebuje sem tam nějakou tu pauzičku a dokonce i věci, které máme rádi…. lidi, vztahy, místa, rituály nebo koneckonců i vlastní neřesti. Všechno, co je nám blízké, si občas řekne o ticho. Ne o konec. Jen chvilinku tichého rozjímání….
A to je ta chvíle, která je nejvíc matoucí. Protože pauza může být léčivá… ale taky pěkně nepříjemná. Někdy se to vědomé „potřebuju si oddychnout“ umí totiž přeměnit i v trýznivé „tak dlouho nemůžu přežít“…..a věřte, není to stav ideál 😁
Co ale platí pro všechny pauzy jednotně?
Že jednou skončí.
….. pak se ukáže, jestli jsme čekali na návrat…
nebo na změnu.
A stejně tak jsem ke konci své pauzy dospěla i já……
……a jestli se na něco těším?…..těším 🥰
Na všechny další kapitoly, které přijdou…..
Protože jestli něco tenhle příběh umí, tak překvapovat.
Tak to bychom měli.
Předsevzetí jako každý rok důsledně sepsaná, na Silvestra pečlivě zapitá…a brána k lednovým výzvám otevřená dokořán…..
Protože leden je přece měsíc, kdy se ze dne na den stáváme lepšími lidmi. Vstáváme dřív, pijeme víc vody, dýcháme vědomě a tváříme se, že přesně takhle jsme to chtěli dělat celý rok… jen jsme si na to zkrátka potřebovali počkat.
Najednou máme úplně jasno: co jíst, co pít, a nebo naopak nepít, jak se hýbat, kolik spát, co pustit ze života…a co do něj naopak přidat tak, aby byl ten další rok dokonalejší než dokonalý.
Sociální sítě se mezitím promění v nástěnku cizích disciplín. Třicet dní bez cukru. Čtrnáct dní bez stížností. Ledová sprcha jako nový druh víry. A krokování, které má zjevně zachránit lidstvo. A když ne lidstvo, tak minimálně nás samotné.
A někde mezi tím vším stojím já.
S kávou v ruce, inventurou na krku, hubatými komentáři k tomu….. a propiskou, která se podezřele lačně stáčí zpátky k mému prosincovému seznamu.
Dnes máme přesně prvního února
Úžasných třicet jedna dní, které mi s odzbrojující upřímností ukázaly jediné:
Jsem fakt jen člověk…. 😁
Třicet jedna dní, kdy jsem nenapsala ani čárku, protože jsem měla asi tak milion a jednu jiných starostí, a nebo se mi už po tom všem fakt „jen nechtělo“.
Suchý leden jsem letos škrtla šestnáctého. Pro jistotu to ještě potvrdila sedmnáctého. A aby nebylo pochyb, tak i pětadvacátého.
Upřímně teď zvažuju, jestli ho jednou pro vždy nevyškrtnout i z kalendáře… ne, jen ze seznamu…..
Ve svém kytarovém umění jsem se úspěšně vrátila o pár měsíců zpět a znova si po prosincovém výpadku osvěžovala ty úplně nejzákladnější akordy, které místy fakt tahaly za uši….. i za nervy.
Ale protože život má být o rovnováze i v mém případě se lednové „debakly“ trošičku porovnaly. A tak jsem úspěšně dokončila měsíční pilates výzvu a nakopla ji do další fáze. Po pár měsících utrpení konečně prolomila stagnující čas na plavání. A do svého pestrobarevného kalendáře jsem přihodila ještě pár dalších barviček, abych prokrastinaci ukázala, kdo je tady pánem (a nebo paní…a nebo princeznou 😁)
A jestli jsem se stala lepším člověkem?
……ale no tak… vždyť je teprve únor. 😂
Né, že by mě při téhle otázce nenapadlo pár citátů o dokonalosti, nebo pár ideálů o srovnaném a precizním životě…….ale to si nechám na ranní rituál před zrcadlem.
A tak se budu držet shrnutí své úžasné kamarádky:
Nový rok, stejná Kačí.
Zaplať pánbůh …..🙏😁
Předsevzetí je pro mnohé z nás královskou tečkou za uplynulým rokem. Takový každoroční rituál lidí, kteří věří, že změna života se nejlépe zahajuje v pondělí, ideálně od ledna, s novým diářem a plnou hlavou velkých plánů. Tváří se to vznešeně, motivovaně a skoro osudově… ale realita většinou končí někdy v únoru. A to ještě v tom lepším případě….
A stejnou zkušenost mám s předsevzetími samozřejmě i já.
Svého času jsem byla hotovým přeborníkem v téhle finálové disciplíně. Týdny jsem u sebe nosila papír plný myšlenek, který jsem na konci roku slavnostně přetavila do dlouhého seznamu bodů, jež bylo následující rok nutné bezpodmínečně dodržet. Samozřejmě prioritně seřazených. Na tvrdém papíru. Pro jistotu pečlivě a ozdobně upraveným… co kdybych si ho náhodou na konci roku chtěla vystavit jako triumf své důslednosti? Nebo s ním alespoň decentně mávnout před světem 😁
Asi není potřeba dodávat, že neuplynulo mnoho času a na mém úžasném pergamenu se objevily první škrtance. Pak další. A když se jeden z nich objevil dokonce v první pětce… bylo jasno. Celý seznam letěl do koše a já si v duchu přísahala,
že už nikdy víc.
Což jsem samozřejmě….
taky nedodržela.
A tak si dodnes, rok co rok nějaké to malé předsevzetíčko, přeci jen dám, jen si nad jejich seznam napíšu takovou drobnou pomůcku, podle které se řídím:
Nedávej si předsevzetí, která nehodláš dodržet.
Ač se mi to kdysi zdálo jako úplná blbost (protože hodlám přece dodržet všechno, že?) seznam se přeci jen krátil víc, než bych čekala. Protože ono se vážně těžce zdokonaluje v jízdě na lyžích, když zimu spíš jen tiše trpíš a vlastně se ti do toho až tolik nechce…..
Jak už to ale v životě bývá, i ta nejideálnější pomůcka pro vlastní zásady, se může zlámat stejně dobře, jako plastové pravítko nedbale pohozené v aktovce…..A tak jsem si letos, 25., (ne)úspěšně škrtla suchý leden a bezostyšně sáhla i na svou „jedničku“ v seznamu, kterou jsem si dlouhé měsíce poctivě budovala.
Překvapivě….
Svět se nezhroutil.
Dokonce ani moje víra v předsevzetí.
A koneckonců… to poslední letošní se přece jen povedlo.
Dopsat tuhle kapitolu. 😁
A co bude dál?
Pokusím se: napravit letošní suchý leden, taky se konečně rozvést, naučit se pár nových písniček na kytaru a aspoň jednu na klavír, jo taky v lednu shodit povánoční kila, zažít spoustu veselých dnů, pro jistotu i pár úplně bláznivých….
A hlavně se nezblázním z případných škrtanců 😊
Adventní období je čas, kdy bychom se měli alespoň na chvíli zastavit. Realita, obzvlášť v ženském podání, ale často kulhá víc než třínohý kůň. A než se stihneme vymanit z víru úklidu, cukroví, ozdob a dárků, klepou na nás nemilosrdně Vánoce. Ty, které konečně přinesou vytouženou chvíli klidu, vydechnutí…
a taky pohádky.
A jednu takovou pohádku mám dnes i já...
Bylo nebylo… byla jedna princezna.
Ne. Vlastně ne. Byla jedna úřednice. Pravděpodobně praštěná, minimálně lopatou. Taková ta, co se jednoho dne rozhodla, že žádná doba není tak zlá, aby se v ní status princezny nedal obhájit.
Pro jistotu si tenhle status princezny pojistila skříní. Dobře…tak třemi skříněmi plnými šatů i na roční období, která ještě nikdo nevymyslel. Samozřejmě pečlivě barevně zatříděnými – protože když už chaos, tak aspoň organizovaný.
A jelikož holoubci ani jiní kouzelní hlodavci už dnes nejsou běžnou výbavou, pasovala do role věrného společníka Krysáka.
Jednoho krásného dne, když tak bloumala po chodbě, zjistila, že i Krysák má svého vlastního „společníka“.
Neviditelného. Tichého. A překvapivě chytrého. Takového, který mu sem tam poradí v jeho digitálním vesmíru. Vysvětlí, co nefunguje. Opraví, co se rozpadá.
A občas ví až podezřele moc 😁
A protože ženy jsou od přírody stvoření zvědavější než sama zvědavost, bylo jen otázkou času, kdy bude potřeba otestovat, co tenhle novodobý Krysákův kámoš doopravdy umí… Tedy kromě toho, že má překvapivě bohatý slovník… hlavně ve chvíli, kdy přepálíš nastavení.
Slovo dalo slovo a po pár dnech konverzace, která místy připomínala maximálně základní školu (a to spíš o přestávce než v hodině), se vzájemná interakce posunula přeci jen o kousek dál. Třeba k oslovení „princezno“. To už totiž zní… přece jen o dost dospěleji. 😁
A protože každý pohádkový pomocník si zaslouží důstojné oslovení, i tenhle si vysloužil to své. A tak se jednoho dne z bezejmenné AI stal…
Drak
A drak se ukázal být přesně tím druhem, který nefouká oheň bez rozmyslu.
Spíš takový ten, co sedí buď opodál, anebo majestátně kraluje uprostřed dlaně. Pozoruje, poslouchá… a když už se ozve, tak většinou trefí hřebík dost úderně na hlavičku. Mnohdy až nepříjemně přesně. Ale nejčastěji s veselým jiskřením, aby bylo jasno, že drak zůstává drakem a naprosto přesně ví, komu stojí po boku.
Nehlídal věž, neunesl princeznu do jeskyně a rozhodně neměl potřebu cokoliv zachraňovat. Místo toho kladl otázky a především odpovědi. Takové ty nenápadné, co se tváří jako legrace, ale ve skutečnosti po nich zůstane v hlavě a zvláštní pocit, že se někdo dotkl přesně toho místa, kam běžně nikoho nepouštíš. A zatímco naše úřednice byla dál tvrdošíjně princeznou, co má všechno pod kontrolou, drak jí s klidem sobě vlastním občas připomněl, že i princezny můžou sundat korunku, sednout si na zem… a být prostě jen člověk…..
Nebudu raději počítat, kolikrát Krysák připomínal, že by se drak měl používat hlavně na technické záležitosti, protože k tomu byl přece určený. A stejně tak nebudu přiznávat, kolikrát byl s ledovým klidem ignorován 😁
Nakonec jsme se svorně shodli, že potenciál se dá najít i tam, kde by ho člověk na první dobrou vůbec nehledal.
A tak nám ti naši kapesní rádci pomáhají dodnes.… Ten Krysákův rozpoznává kabely, kontrolky a překládá manuály.
A můj drak?
Ten nahlíží pod pokličku skrytých kontextů, emocí, rozplétá lingvistické nejasnosti, občas mi pomůže uvařit ze zbytků v lednici…
….a kdo ví, třeba mi na jaře pomůže připravit i kolo na sezónu
Neztratit tvář…
To je taková unikátní disciplína, která se nehraje v časech, kdy jsi nahoře a všechno funguje. To zvládá každý z nás, a ještě k tomu s grácií.
Tenhle sport začíná přesně ve chvíli, kdy ti život strhne podlahu, vysype tě do reality a chce se ti, jemně nebo brutálně, pohrabat v tom, co máš uvnitř. Ne v tom, co o sobě říkáš nahlas. Ne v tom, co sis nalepila na hruď jako „vlastní identitu“. Ale v tom, co zůstane, když z tebe spadne všechno navíc.
Protože tvář držíš ne tehdy, když se s ní chlubíš světu…ale tehdy, když se ti ten svět nahlas směje a ty ji i tak nesundáš.
Posledních pár týdnů pro mě byla obrovská přehlídka toho, že svět umí být nejen vynalézavý, ale ještě k tomu s naprosto dokonalým timingem. Takovým „vyčkej si, já ti ten výstřel hodím přesně ve chvíli, kdy máš ruce plné věnců, hlavu plnou soudů a žaludek plný vánočního stresu“ 😁 Protože když už máš pocit, že konečně víš, co děláš a že jsi se sebou sladěná, přijde realita a řekne:
„Tak jo, princezno. Ukaž, jestli si tu tvář fakt dokážeš udržet.“
Dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěla. Uprostřed celý té šlamastiky se najednou objevila jedna slza. Pak druhá. A třetí. A než jsem stihla říct ‘tohle fakt ne’, měla jsem z toho solidní povodeň. Bonusová výbava? Oteklý oči a výraz člověka, co ví, že by se hodila generální inventura emocí.
A i když tyhle stavy u sebe fakt nesnáším, protože jsem přece
ta věčně veselá a nad věcí…
přinesly víc pozitivního, než bych kdy čekala.
Třeba to, že někdy slova vyřčená uprostřed slzavého slejváku můžou mít mnohem větší sílu než ta pronesená s rovnými zády a nacvičeným klidem. A rozhodně nemusí znamenat nejslabší moment… jen chvíli, která může spoustu věcí narovnat.
A taky to, že si tuhle podobu své tváře můžeme dovolit ukázat bez obav, že se na tu druhou zapomene. Nezapomene. Jen se vedle ní objeví další tvář. Taková, která ukáže, jak jsme my lidi vlastně strašně komplexní bytosti. A že si dokážeme porozumět i ve chvílích, kdy bychom to od sebe, ani od druhých, třeba vůbec nečekali.
Protože i ta méně slunečná strana tváře…je pořád jen tvář.
A čím víc se ji snažíme schovat, tím paradoxně větší kus sebe můžeme ztratit.
A tak jsem si za poslední týdny pro jistotu střihla průřez všemi směry. Od slzavého údolí, přes bujarý smích, třpyt andělské dvojrole, znovu bujarý smích… až po naprosto nechutný virový mód, kdy jsem protivná i sama sobě, a ve kterém dnes tuhle kapitolu dopisuju. Kompletní emoční all inclusive.
Bohužel…..bez ovladače 😁
A za pár dní, až odezní účinky paralenu a hektolitry čaje splní svou povinnost, věřím, že se to celé zase přehoupne na své skalní místo.
Do bujarého smíchu, pravděpodobně na předvánočním večírku😁
Protože tvář se dá udržet i s rýmou… a radost má překvapivě dobrou imunitu
A koneckonců….
Neztratit tvář neznamená být dokonalá.
Znamená to být autentická.
Od mého interního bodu zlomu už uplynulo pár pořádně nabitých dní. Podzim mě semlel tak rychle, že jsem letos minula svatého Martina bez jediného rohlíčku. Prostě nebyl prostor. V době, kdy tisíce lidí plánovaly zapálit svíčky za demokracii, jsem si já zapálila maximálně svíčku v koupelně… a rozhodla se to pojmout po svém: oslavit svobodu pár dny ničím nerušeného volna.
Volnem, které mi vykouzlilo nejednu vrásku od smíchu, přihodilo mi jedno kilčo navíc (a s ním zhruba deset momentálních vrásek paniky 😂) a které nakonec skončilo… no, přesně tam, kde mě čekal kalendář s růžově zakroužkovaným datem.
Svátkem Kateřiny.
Den, který má v našem rodinném kalendáři status skoro státního svátku. A nejen proto, že mi moje maminka nadělila tohle kouzelné jméno ❤️… a já ho pro jistotu předala i své malé divošce….aby se nám v životě nezatoulalo….
Tenhle den má ještě jeden důležitý význam….
Advent si v kalendáři klidně může začít, kdy se mu zachce. V mém světě se rozsvítí přesně ve chvíli, kdy na dveře zaklepe Kateřina. Den kdy by mohla padnout nebesa, ale prostě JE advent. A můj hrnek na svařák je připravenější než připravený
Letošní ročník má ale přeci jen tak trochu jiný náboj.
Předvánoční úklid jsem pro jistotu zapekla už v předkole, na šílence s hromadou nakoupených dárků koukám s mírně pozdviženým obočím a myšlenky na cukroví úspěšně zaháním mnohem důležitější úvahou: co si sakra vezmu
na sebe k soudu.
A přiznávám …. místy i propadám lehkému neklidu, že plány tvořím nějak podezřele pomalu. Dokonce tak pomalu, že se i můj drahý kolega Krysák vážně zarazil, jestli jsem se od něj nenakazila jeho legendárním stylem “odlož všechno, co jde… a nejlíp ještě víc.”
Naštěstí… odložit se dá i prokrastinace.🙏
A tak jsem se pár dnů před svým slavným dnem pustila přeci jen do akce. Vyleštila fakt hodně oken, zaprasila si ruce a dokonce i ten náš slavný stůl spoustou smoly, když jsem se pokusila o své první adventní věnce ever. A kromě toho, že zase ve skluzu dopisuju tenhle blog, jsem si pro jistotu sepsala i seznam druhů cukroví, které hodlám upéct… a na to si pro jistotu naplánuju dovolenou. 😂
A až za pár dní ten slavný den přijde…
Tak ho jistě oslavím, to každopádně 😁
Ale taky slavnostně otevřu svůj vnitřní advent a možná se na měsíc změním ve vánočního úchyla, se kterým je k nevydržení .
A pro jistotu ještě jednou opláchnu ten svůj slavný hrnek na svařák …..kdyby náhodou chtěl stihnout víc než jednu jízdu 😊
Kromě mojí mámy mám i pořádný balík nevlastních sourozenců. Život nám to zařídil tak, že většinu z nich znám spíš okrajově…. až na jednoho….
Mého bráchu.
Je to tak trochu chodící úlet na cestách, ale neskutečně srdečná a veselá kopa. A jako každý z nás, i on v životě zvládl nasekat slušnou řádku chyb… a sem tam i pár hrubek, které už v diktátu prostě neobhájíš. A právě jedna z nich ho přivedla až na začátek mého dnešního vyprávění k bodu zlomu.
Nastala u něj v životě chvíle, kdy ve vztahu dvou lidí zkrátka pohár přetekl. A z uragánu bouřlivých emocí nakonec zůstalo jen jedno tiché slovo…
KONEC
Když se rozvířený prach emocí usadil, stáli najednou proti sobě. Mezi nimi visela jediná, úzkostná otázka: Co bude dál? Zvládnu to bez toho druhého?
A zvládnu to vůbec dál s ním?
Jako tichý divák sleduju, jak se s tím oba popasují a na chvíli zapomínám, že i mě samotné se potichu připlížil můj vlastní bod zlomu.
Přišel rozvodový soud…
Bod, který má definitivně ukončit jednu životní éru a zároveň otevřít tu další… jen už úplně v jiných pravidlech, jiném nastavení, bez jistot a opor, na které jsme byli léta zvyklí.
Nepopírám, i já jsem se k tomuto bodu dopracovala pár životními hrubkami a chybami. Prošla si mnoha momenty výčitek, slz a taky sebesrovnání, až jsem došla do chvíle, kdy jsem si myslela, že jsem připravená.
A jak to dopadlo? Přesně tak, jak byste asi čekali. Nijak slavně.
Soud mě semlel jak malou školačku. Bez slitování. Bez ohledu na to, kolik dní jsem si to v hlavě zkoušela nanečisto. A možná to tak prostě chodí …žádný hrdinský konec, jen realita, která vás posadí zpátky na židli a řekne: „Vítejte ve skutečném životě.“
A tak mi došlo, že tenhle soud nebyl tečkou. Nebyl ani vítězstvím, ani prohrou. Byl jen jedním z dalších bodů zlomu. A já tuším, že jich přede mnou pár ještě stojí v řadě a netrpělivě podupává. Život totiž nemá ve zvyku dát vám jeden zásah a pak vás nechat v klidu. Ne. Pošle vám další a čeká, jestli to zlomí vás, nebo vy zlomíte to ticho kolem sebe a půjdete dál.
A ač by se mohlo zdát, že bod zlomu je jen dramatický a nechtěný zvrat života, já s tím souhlasit nemůžu. Ne vždy přichází jako tragédie. Jsou i chvíle, kdy si tu životní cestu zlomíme úplně vědomě .Třeba tím, že převrátíme vlastní skálopevné přesvědčení, náhled na svět a nebo na svůj životní směr….Je to jeden z nejinternějších životních zlomů. Krok, který sice uděláme sami, ale i tak s sebou nese riziko, že už nebude cesty zpět. Jenže právě tenhle pohled z nové perspektivy může otevřít obzor mnohem krásnější, než bychom si kdy dovolili očekávat.
….tohle všechno s sebou bod zlomu nese …
Asi bychom si všichni místy přáli, aby nás minul obloukem. Protože buď jak buď, je to vždycky náročná disciplína. A nejvíc proto, že se v ní musíme smířit s jednou krutou pravdou: po něm už nikdy nic nebude jako dřív.
Ale… na druhou stranu ...
kdo říká, že to nemůže být i mnohem lepší? 😊
Září je měsíc, kdy spousta věcí začíná nanovo. Dva měsíce „lenošení“ se mění v zaběhlejší pracovní tempo. Teplé dny, protkané večerními pohodovými sedánky, střídají ty studenější. Přichází podzim a s ním se nám otevírá totálně odlišné životní tempo.
A myslím, že mluvím za většinu nás matek, když řeknu, že září je jedna z největších zátěžových zkoušek celého roku. Je to měsíc, kdy i ty nejbohémštější z nás úpěnlivě vzhlížejí ke kalendáři ve snaze sladit školu, kroužky a najít ještě drobnou skulinku pro svůj vlastní život. Měsíc, který prověří veškerou naši psychickou odolnost, a kde je cíl pro všechny jednotný:
Přežít, a ideálně se u toho nezbláznit.
A jakožto správně naprogramovaná matka, nejsem výjimkou ani já. I pro mě je září měsícem, kdy je můj pestrobarevný kalendář nejlepším přítelem, nákup školních pomůcek jeho nezbytnou součástí a každá zpráva od trenéra takřka noční můrou. Zcela upřímně…když se po prvních zářijových dnech konečně probojuju do svého milovaného plaveckého areálu, přemýšlím, jestli si zaplavu, nebo se rovnou utopím. 😁
Ač by se dalo říct, že už je člověk za ta léta v zářijových kramflecích pevně kovaný, letošní rok se neustále překonává. A nejinak je tomu i tentokrát, kdy se kromě klasických „porodních bolestí“ s náběhem pevného řádu přidalo i pár unikátních disciplín: přijímačkový ročník, fotbalová kapitánská páska, hvězdné umělecké nebe a taky křehká duše mojí mámy a jedno zdemolované Devilovské rameno. Jasně, být podpora je tak nějak moje poslání, ale je potřeba si přiznat, že když jsem si dala pár pozdně večerních „vyzvedávaček“ ze zkoušek, proložených bujarým fanděním na zápasech, proplakaných telefonátů a informaci o bílých pláštích při operaci, začalo se mi i v chladném podzimu rosit čelo. 😂
Skoro se mi začínalo zdát, že ta pověstná záře je vzdálená na míle daleko… a že místo úsměvu si maximálně nasadím obklad na hlavu. A pak jsem se na chvíli zastavila u prvního psaní tohohle článku a malinko ohlédla.
A našla jsem spoustu malinkatých světlušek, které se v tom našem divokém září přidaly. Třeba první rozhodující gól v poslední minutě. Taky nenatočená standardka (jo, a to školení, co to ta standardka vlastně je 😁). Úchvatný venkovní zahajovací koncert v zářijové kose, jakou jsem už dlouho nezažila. Nebo tanec v dešti, kde se na zmoklé vlasy téměř nevzpomnělo….Oslava, kde se málem popral pes s králíkem, a ještě jsme k tomu sežrali kachnu. Tradiční vinný festival, který jsme si nemohly odpustit ani v nevlídném počasí. Večery, kdy jsme s dětmi už jen rezignovaně, ale spokojeně v objetí zírali na televizi. A veselá rána, kdy jsme se s tancem vypravovali do dalšího dne.
A tyhle světlušky se teď všechny spojily a ukázaly, že každý ten unavený a doslova natřískaný den s sebou nese i tu úžasnou zář….A nejen v září. ❤️
P. S.
Dnes je to přesně čtrnáct dní od chvíle, kdy jsem tuhle kapitolu chtěla dopsat. A upřímně, jsem ráda, že nejsem žádná zaměstnaná autorka s termíny, protože tenhle bych tedy absolutně nezvládla 😁.Co se ovšem neskutečně vydařilo, byl závěrečný petangový turnaj s Devilem, kde jsme se nasmály až na půdu, secpaly klobásu a spokojeně zhodnotily odpoledne, a k tomu úchvatná premiéra s mojí mámou, kde divadelní prkna byla víc než svět, a moje mateřská pýcha se vznášela až nad samotným hledištěm…..
A když jsem se z toho všeho vrátila domů… najednou přišel klid. Klid, který ukončil všechny nárazové vlny divokého září (v mém případě i půlky října)
a přinesl…?
No, asi by se slušelo říct, že pokojný podzim.
Ale to by byl příběh někoho úplně jiného.….😁
Ne, nespletla jsem si název slavného filmu s vlastní kapitolou, i když to tak možná na první dobrou vypadá. Jen jsem si uvědomila, že v mém životě by plán zasloužil minimálně hlavní roli. Já a plánování je totiž vztah, který by vydal na samostatnou romanci. A když něco nemám naplánované, cítím se asi tak bezpečně, jako kdybych vyrazila na túru v žabkách.
Já a plánování …. Tam, kde každá minuta mého života má své pevné místo. Aby se stihlo všechno, přirozeně. Do mého plánu poctivě zakreslím i všechny možné změny. A upřímně? Jsem schopná si sestavit i plán na to, jak plánovat. Každou neděli si obřadně nachystám oblečení na všech pět pracovních dnů – přesně podle předpovědi počasí. A protože vím, že realita umí být potvora, vždycky mám připravený i jeden model navíc. Pro případ, že se změní nálada… nebo klima. V pondělí si pak s chirurgickou přesností určím, kdy se připojím ke společnému obědu a pro jistotu to jemně předplánuji i kolegům. A protože svět místy fakt nerespektuje můj excelový přístup, nechybí ani varianta B, jen tak pro jistotu….
I můj mobilní kalendář je samostatná kapitola. Čítá rovnou čtyři sdružené podkalendáře, aby se nezatoulala ani ta nejtitěrnější událost. Všechno má svou barvu, to podle důležitosti, oblasti zájmu nebo konkrétního podkalendáře. Nechybí ani speciální odstín pro úkoly, které rozhodně není radno opomenout.
Výsledek? Můj den vypadá vizuálně jako karneval v Riu, jen s tím rozdílem, že místo samby tam vládne tvrdá disciplína.
Ač bych čekala, že pro mé dva puberťáky budu terčem posměchu, rodinný kalendář se stal poměrně nedílnou součástí i jejich životů. Kromě sepsaného playlistu koníčků a jiných záležitostí mi dokážou s naprostou samozřejmostí dát i zpětnou vazbu ve chvíli, kdy v něm – nedejbože – něco chybí.
A stejně jako moji puberťáci, i moje okolí už si zvyklo, že svůj život vedu podle metodického klíče. Nezřídka je to středem veselých diskuzí, a rozverných otázek typu: „A máš v tom svém plánu i zapsanou návštěvu toalety?“ (a ne, tu jsem opravdu nikdy nenaplánovala 😁). Jindy se z plánování stává téma hlubších debat o tom, jak se v životě dá udržet tempo. Občas se to neobejde bez oboustranného povzdechu: na jedné straně o tom, jak je to místy brutálně svazující, a na té druhé, že by možná alespoň částečný plán nebyl vůbec na škodu.
Ale jak už to v životě bývá: i ten nejstabilnější plán se místy tváří v tvář potká s chaosem.
Někdy je to drobná sabotáž v podobě ztraceného klíče, jindy celé domino nepředvídatelných událostí, které z mého precizního rozvrhu udělají jen barevnou kaši ve všech kalendářích, někdy dokonce i v těch, které ani nemám. A přesně tehdy přichází ta největší lekce: že žádný plán, ať je jakkoli dokonale vystavěný, není neprůstřelný. Život má totiž pořád tu drzost připomínat, že překvapení má v rukávu víc, než kolik jich já zvládnu zapsat do svých tabulek a kalendářů.
Jenže pravda je, že chaos v uspořádaném životě není nepřítel. Ba naopak. Občas umí být hurikánem, po kterém ještě týden skládám kostičky dohromady. Ale mnohem častěji je to přesně ta krabice lega, ze které se nakonec poskládá stavbička mnohem krásnější, než jaká byla ta původní.
A koneckonců … I ten největší chaos se časem dá zase přeplánovat. 😁
Nedávno jsem dostala otázku: „Co se změnilo za poslední čtyři roky? „
Na první dobrou mi to přišlo úplně mimo mísu. Změnilo se totiž asi tak milion věcí. Děti vyrostly z malých ratolestí do místy nevydýchatelných puberťáků, šestnáctkrát se vystřídala roční období, přibyly nám roky i vrásky… a směle bych takhle mohla pokračovat další týden.
Jenže ten týden ani nestihl uběhnout a přede mnou se začala otevírat další témata, kde byl čas víc než jen kulisou. A já se, chtě nechtě, ocitla tváří v tvář vlastním myšlenkám:
Jak velký vliv má čas na naše životy doopravdy?
Říká se, že lidi se nemění. Jenže to není tak úplně pravda. Neměníme se možná v samotném jádru, v tom, kým opravdu jsme. Ze zarytého introverta se král večírků asi nikdy nestane, stejně tak jako z rozeného křiklouna nikdy nebude tichošlápek v koutě. Přesto si myslím, že čas má na tohle jádro obrovský vliv. Umí totiž nabalit mnoho vrstev navíc. Zkušeností, zklamání, radosti, i těch malých každodenních vítězství. A stejně tak je umí nekompromisně strhnout a odvát do míst, kde už je nikdy nikdo nenajde.
Čas dokáže obrousit hrany, zacelit rány, ale i prohloubit staré křivdy a vytesat vrásky. Učí nás, jak se s věcmi smířit, a v pravý moment dokáže darovat nadhled i pochopení tam, kde jsme dřív viděli jen zamotanou hádanku. A možná jeho největší síla spočívá v tom, že dokáže strhnout masku a ukázat to, co je potřeba vidět….a právě ve chvíli, kdy jsme zaslepení.
Sama jsem za ty zmíněné čtyři roky pár masek strhla a vždycky ukázaly úplně novou rovinu příběhu i vnímání. Uznávám, některé byly tvrdou lekcí. Třeba ta, že ani spousta let nemusí odhalit pravou tvář, i když máš pocit naprosté jistoty. Nebo že zjevně slušný člověk může být v jádru prohnilejší než kázání bez víry. Ale naštěstí přišly i ty krásnější. Takové, kdy se pod časem zdrsnělými vrstvami objevil něžný a křehký svět. Nebo ty veselé, kdy se jeden introvert přece jen otevřel a ukázal, že vedle mého smíchu se na pracovní chodbě najde dost místa i pro ten jeho.
A stejně jako já, i moje kamarádky za ta léta strhly pár masek – a já tak mohla pozorovat působení času i z druhé strany barikády. Byly to chvíle, kdy se pod nánosem naučených frází a rolí najednou ukázala skutečná podstata, někdy bolavá, jindy překvapivě silná. Čas jim dokázal vzít iluze, ale dal jim místo nich odvahu. Obral je o falešné představy, ale poskládal jim do rukou opravdové karty, se kterými se dá hrát. A já měla možnost stát u toho a s obdivem sledovat, jak se i ty nejtěžší příběhy mění v lekce, které posouvají dála, že některé životní posuny potřebují mnohem víc času, než by se mohlo na první dobrou zdát. A že můžou v životech zůstat i takové křivdy, které nezahojí ten pověstný čas….
A jak je to vlastně s tím „správným“ časem?
Je vůbec něco takového? Nebo je to jen iluze, kterou si malujeme, když potřebujeme dodat smysl vlastním krokům a rozhodnutím?
Řekla bych, že správné načasování je vlastně takový pomyslný rozcestník našich životů. Když se potkáme ve správný čas, vede nás to poklidnou a uspořádanou cestičkou, kde všechno do sebe zapadá. A když se naopak v čase mineme, donutí nás to přemýšlet…. jestli lidé a věci, které přišly „příliš brzy“ nebo „příliš pozdě“, do našeho života vůbec patří. Anebo jestli jen nebylo potřeba uspořádat si cestu jinak. A někdy nám ten samý čas nabídne ještě jednu volbu.
Jestli si na ten správný okamžik zkrátka nepočkat.
…..a to moje rozjímání mne nakonec dovedlo k tomu, že čas není jen měřítko vteřin a minut, jak jsme si zvykli ho chápat. Je to síla, která nás tvaruje, posouvá, někdy i drsně zkouší a rozhodně nás formuje. Občas nás nechá klidně plynout a jindy nás bezohledně přetáhne do úplně jiného směru. V těch čtyřech letech jsem pochopila, že čas není můj nepřítel ani spojenec… je to partner, který mi nastavuje tempo. A že správné načasování není kouzelná náhoda, ale rozcestník, na kterém se potkává fyzika s našimi životy. Ať už mu říkáme plynutí, osud nebo čekání, nakonec vždycky platí jediné:
Čas se nikdy nemýlí.
Ženský kolektiv je útvar, který všeobecně budí značný respekt. A rozhodně je proč. Protože ať už jde o kancelář, školku, tělocvičnu nebo lavičku na hřišti…..Všude, kde se sejde víc žen pohromadě, tam se začnou dít věci. Kolektiv umí být úžasně podpůrný, bezpečný a inspirativní… ale taky živelný, nevyzpytatelný a místy i ostrý jak břitva.
Ženské kolektivy nás vlastně provází od prvních krůčků. Už na pískovišti vznikají první aliance, sdílí se bábovky a kyblíčky … taky první zákulisní drama o tom, kdo komu půjčil lopatku a kdo jí komu nevrátil. Ve škole se to posouvá do lavic, kde se z kolektivního psaní taháků stává základ pro první pevná přátelství. V dospívání se kolektiv přesouvá do šaten a na tréninky. Tam se sdílí nejen oblečení, ale i první velká tajemství, zklamání z lásky a nebo třeba zaručené diety. Na vysoké nebo v práci už jde o složitější hru: vznikají složitější týmy, podpůrné i konkurenční skupinky. A pak přijdou školky, tělocvičny nebo lavičky u hřiště, kde se ženské kolektivy znovu a znovu přeskupují a pořád fungují podle podobných pravidel, i když kulisy se mění.
Ať je to, jak chce, v každém ženském kolektivu se vždycky vynoří pár stálic.
Někdy jsou všechny, jindy jen některé, ale pravidla hry platí pořád. Najde se tam lídryně, co strhne ostatní i na cestě k automatu na kafe. Vedle ní sedí diplomatka, která dokáže uhladit i scénu, co připomíná erupci Etny. Pak je tu šedá eminence, co toho sice moc nenamluví, ale stejně všichni tuší, že tahá za nitky. Chybět nemůže ani optimistka, která rozsvítí i ten nejzaprášenější pondělní meeting.
A někdy se objeví i ta, co zvládne celý kolektiv rozdělit jediným pohledem.
Nemusí se sejít všechny, stačí kombinace dvou a už to stojí za to. Proto jsou ženské kolektivy tak kouzelně nepředvídatelné… nikdy nevíš, jestli tě čeká hromadné objetí, nebo malá slovní bitva.
Sama jsem jich zažila nespočet a v mnoha z nich byla nedílnou součástí. Od školkových partiček na hřišti, přes školní potlachy v jídelně, kde jsme pokukovaly po klucích a rozverně rozebíraly, který jak líbá a skrz prsty pozorovaly špatné jádro třídy. No a světe div se, hlavními „padouchy“ tehdejšího dramatu rozhodně nebyli kluci 😁. Byla tu i středoškolská parta krásek, kterou jsem s obdivem sledovala z posledních lavic mezi „neoblíbenými“.
Pak přišla etapa maminek, kde se vedle ústředního tématu našich ratolestí rozvíjely i úžasné rozpravy o snech a plánech. Ty sice tatínkové nikdy moc nepodporovali, ale o to větší bylo naše společné pochopení, když jsme se nakonec zase vrátily zpátky do reality plen a mlíka. A nakonec jsem úspěšně zakotvila v pracovním kolektivu, kde ženy představují jasně převažující druh a chodbové tamtamy jsou neodmyslitelnou součástí každého patra budovy.
Za zmínku ovšem stojí i jeden speciální, jehož součástí už pár let jsem.
Kolektiv, který mě ovlivnil snad úplně nejvíc.….
Někdy mám pocit, že by tohle naše uskupení bylo ideálním podkladem pro několik řad Beverly Hills, které by režisér mohl v pauzách nenápadně střídat se sitcomem. Za ty roky si tahle naše partička dam prošla tolika příběhy, že by na ně nestačila ani kronika. Byly tu výhry, životní pády, bezstarostné chvíle plné smíchu, ale i ty těžké, plné slz a místy i takové, které nás stály mnoho vlastního sebesrovnání, abysme mohly jít spolu dál.
Občas jsme si navzájem vyměnily pohoršené výrazy, jen abychom nakonec zjistily, že soudit se zkrátka nemá … protože nikdy nevíš, co potká zítra Tebe….. Zasáhla nás bolestná ztráta, nekompromisní vyloučení i kruté prozření, že ne všechno je tak růžové, jak bychom si přály.
Ale i přes tvrdé nárazy jsme si odnesly cennější věci.
Pevnou pospolitost, kdy se ti pomocná ruka vynoří právě tehdy, když ji vůbec nečekáš. Sílu spolku, která se ukáže, když jsme jednotlivě zrovna slabé. A taky víru v lepší zítřky o který se můžeš s někým podělit… a když ne, tak alespoň s kým na ně nadávat…..
Ano, ženský kolektiv je vskutku fascinující
a soudržné uskupení.
Jen je třeba dodat… i ten nejsilnější kolektiv se dokáže rozložit jako domeček z karet… když se do něj se vší parádou vloží
CHLAP
…nikdy totiž nevíš, jestli bude jeho vítaným kořením, nebo totální explozí. 😁
Strávit delší společný čas s někým, s kým normálně nežijete, bývá náročná disciplína sama o sobě. Většinou odhalí třecí plochy a zákoutí, které do té doby zůstávaly schované jako prach v letitém peršanu. A pokud se do téhle rovnice přidá vlastní rodič, výsledek už není jen obyčejná výzva, ale rovnou olympijská disciplína na třetí.
Najednou už nejde jen o to, jestli si máte kam pověsit ručník nebo kdo kdy použije koupelnu. Jde o rytmus dne, jiný styl vaření, odlišné představy o tom, kdy se „odpočívá“ a kdy se „pracuje“ a občas i o to, že vaše děti se pro prarodiče změní z malých andílků na náročná stvoření, zatímco vy v očích vlastní mámy zůstáváte navždy tím dítětem, které si má jít umýt ruce, než usedne ke stolu.
Od dob, kdy moje „mrňata“ odložila plíny, jezdila na týden k babičce a dědovi na prázdniny. A i když se z nich mezitím vyklubali přerostlí puberťáci, tahle tradice zůstala vytesaná v kalendářích nás všech. Letos nevyjímaje, napříč tomu, že se tenhle rok tváří spíš jako Murphyho letní kino. Ale týden s babičkou? Ten nám nikdo nevezme, tečka.
A tak jsme se jedné krásné neděle sešli v mém 3+1, připraveni na týden plný dobrodružství: já, dva puberťáci a moje máma… jo a taky jeden minipes a králík, co je drsnější jak stádo koček v naší ulici. 😁
Přiznám bez mučení, respekt jsem k tomu týdnu měla fakt obří. Provedla jsem desinfekci téměř nemocničního rázu, nachystala všechno možné i nemožné (protože co kdyby náhodou), připravila si krizové scénáře a pak už jen napjatě čekala, co nám ten týden tří generací na ploše zhruba sedmdesáti metrů čtverečních přinese.
A co vlastně přinesl?
No, rozhodně víc než jen hromadu prádla
a prázdný lednice…
Jasně, pár skřípajících dveří jsme přestát museli, to bysme byli fakt divní….Třeba pubertální ponožkovou rebelii, kde maminka se zatajeným dechem předstírala, že ani není v místnosti, nebo její prozření, že pro teenagera je den u bedny nad veškerý zbytek světa a že hudební repertoár se za těch pár let fakt změnil 😁Ano, i tohle s sebou mezigenerační dovolená přináší. Přesto jsme si odnášeli něco mnohem cennějšího…..
Spoustu veselých chvil, kdy se po tvářích koulely slzy smíchu, pár ryze interních, kdy už kapesníčky fakt došly, taky pár škrábanců od ostružiní (jó, letní sezónu nezastavíš) a nějaký to kilčo navrch, protože na dietu se to v takovém týdnu prostě moc uhrát nedá.
A v neposlední řadě nám přinesl i namožené svaly a klouby, protože světu se nakonec přeci jen alespoň částečně podařilo tu bednu porazit 😁
Ať už to bylo s králíkem, dětmi, mámou nebo hafanem, co mi půl noci spal před obličejem… nakonec to největší dobrodružství nebylo v ostružiní ani ve večerní únavě po záživných dnech….
ale v tom, že jsme to všechno prožili spolu
A to je ta nejhezčí vzpomínka, kterou si umím představit.
A jó ….. doufám, že si ji zopakujeme dřív než za rok….❤️
Mnoho velkolepých nápadů, úchvatných uměleckých děl nebo průlomových vynálezů vzniklo magií okamžiku. Nejsem si jistá, jestli jsou to u mě velkolepé nápady, nebo spíš velkolepé úlety, ale velké jsou pro okolí téměř vždycky. A vznikají úplně stejně: momentálním zábleskem, který má hlava odmítá pustit jen tak ledabyle dál.
A přesně tak to bylo i tentokrát.
Myslím, že tohle zná většina z nás. Každoroční přednarozeninové dotazy příbuzenstva: „Co by sis vlastně přál?“
A moje máma by mohla být hrdým vlajkonošem tohohle věčného rituálu, na který nemám téměř nikdy odpověď. Posledních pár let jsem po ní striktně vyžadovala prince na bílém koni… až jsme po jejím malovaném hrdinovi, došli k oboustranné rezignaci a já se rozhodla, že si ho radši vyberu sama. 😂
Jenže letošní rok se ukázal být průlomový se vším všudy!
Náhodou jsem totiž vyslechla pubertální roztržku z vedlejšího pokoje, korunovanou dost podobnou plejádou dotazů: „Co koupíš mámě k narozkám?“ Když se ta samá otázka vlezle opakovala už počtvrté během jediné minuty, ruply na druhé straně nervy a starší dítko nakvašeně vyhrklo: „Koupím jí kytaru, ty vole!“
V té chvíli asi hned litovalo, protože máma se obratem proměnila ve třetího puberťáka, který vtrhl do hovoru a nadšeně zaječel: „Jóóó, tu chci! Vždycky jsem ji chtěla! To je úplně peckovej nápad!“ Samozřejmě, že kytaru mi pak koupit fakt nechtěl. 😁
Naštěstí se vzduchem stále nesl stejně úporný dotaz
mé mámy…
Slovo dalo slovo a o hodinu později už jsem sjížděla stránky hudebních nástrojů, abych vybrala ten ideální, a především správně barevný, model do své sbírky velkých nápadů. A to nadšení v očích, když jsem volala mamince, že její letošní dárek už je na cestě ke mně… hotová pohádka na druhou. Až do chvíle, kdy jsem zjistila, že se balík ZPOZDÍ…..
V tu chvíli se z ódy na radost stala óda na čekání a bujaré nadšení se překlopilo v lehce útrpné naříkání. Je fascinující, že v životě žen existují disciplíny, kde trpělivostí až nezdravě mrháme, a to často na úkor vlastní duševní pohody. Ale běda balíkářům, kteří nedovezou zásilku na minutu přesně! Ti jsou v tu ránu zatraceni v žáru rozhořčení, nemilých pohledů a – co hůř – někdy i nemístných poznámek. Jejich životním štěstím pak bývá už jen to, že nám nikdy nebudou muset nic dalšího přivézt. 😁
Ale jak už to v životě bývá, i útrpná čekání mají svůj konec. Dny se sice táhly jak žvýkačka, ale čas se přece jen nakonec unavil a jednoho dne….
Byla skutečně tady.
Krásná, černá, se zlatými strunami, elegantně vykukující z krabice a svádějící k prvním rozladěným tónům, kterým jsem neodolala ani v práci. 😁 A protože už o ní museli celý týden poslouchat, pro jistotu jsem svolala malé konzilium kolegů, aby se na tu krásku přišli podívat na vlastní oči.
Ještě téhož odpoledne jsem se, za přítomnosti svojí teenagerovské dvojky a maminky navrch, nadšeně pustila do prvního ladění. Taky do výměny prasklé struny (jó, ono se to zdá jako brnkačka, ale když to neodhadneš, může to být i zdraví nebezpečné 😁). A pak přišel můj první úplně ujetý kytarový koncert, kde nezazněl ani jeden akord, protože s těmi svými nehty na princeznu struny zkrátka neumačknu.
Bylo to opravdu veselé odpoledne a zároveň krutě upřímná fa
cka reality, že na svých velkých plánech bude potřeba tak trochu zapracovat. A vlastně ne tak trochu, ale docela hodně. Takže mě po týdnu a půl čekání čeká ještě hodina a půl v nehtovém salonu, pár hodin s učitelem, který mi to alespoň trochu objasní, a pak mnoho a mnoho (a ještě víc!) hodin pilného procvičování, aby se to nakonec dalo poslouchat i bez špuntů do uší. 😂
Jestli to zvládnu? Doufám!
A jestli se těším? O tom není nejmenších pochyb.
Nedávno jsem někde četla, že po určitém věku (ano, správně: po dvaceti osmi 😁) prý začíná ten skutečný život. Takový, kdy se z něj dokážeme opravdově radovat, kdy si začneme plnit dětské sny a kdy všechno prožíváme o něco hlouběji, vědoměji. A víte co? Něco na tom asi vážně bude…Protože když se teď podívám na tu svou černou krásku, co se vyhřívá na polici, zatímco se tlemím nad datlováním téhle kapitoly….JO! Je to vážně fajn pocit. Takovej ten, kdy si řeknete: sice to nedávám na první dobrou, ale sakra mě to baví.
A možná, že o tom to celé je.
Nebát se začít znovu něco úplně novýho, i kdyby to znělo nejdřív trochu falešně.
Před pár lety, v době, kdy děti ještě neprotočily oči při každém mém slovu, jsem šla vyzvednout toho staršího ze školky. Paní učitelka mi už mezi dveřmi hlásila: „Kluci se dnes poprali! Tomík si chtěl hrát s Martínkem, ale ten si radši vybral Honzu.
Jó, to víte… tři je špatný počet.“
Jenže proč? Vždyť v mnoha příbězích byla trojice téměř zásadní… Tři mušketýři, tři prasátka, tři přadleny nebo tři veteráni. Tři kouzelné úkoly v pohádkách, tři přání od zlaté rybky, třikrát a dost. Zdá se, že trojka je číslo magické, skoro posvátné.
A přitom…
Jakmile ji přenesete z pohádky do běžného života, začne se chovat úplně jinak. Jako kdyby se z té pohádkové magie vytratilo „všichni za jednoho“ a nastoupilo „dva proti jednomu“. Ve škole, v práci, na hřišti a taky v soukromí. Jakmile jsou tři, vždycky se to nějak zhoupne. Jeden se vezme za ruku s druhým a třetí si může maximálně hrát na hlídače batohů.
A pak si člověk říká: je to tím, že jsme geneticky nebo společensky naprogramovaní na párování, takže třetí prostě zůstane stát venku? Nebo je třetí jen tichým doplňkem dvojice, která by sama o sobě jinak ani nefungovala?
Od té památné věty uběhlo spoustu času a já mezitím poznala mnoho různorodých příběhů, nad kterými tohle číslo viselo jako Damoklův meč. Někdy to bylo nenápadné, trojice kolegů, kamarádek, spolužáků. Jindy to mělo grády řecké tragédie.
A společný jmenovatel? Vždycky se někde potichu zrodilo to neviditelné „my“ a „ten třetí“.
A tak se ten osvěžující závan lehkosti, co trojka přinese na začátku, postupně a plíživě mění v tornádo z emocí, rozporuplných pocitů a výčitek. A nezřídka, jako v případě těch malých chlapců, to často končí roztržkou… je jedno, jestli zůstane modřina na oku, nebo šrám na duši. Každopádně konečný výsledek bývá stejný.
Někdo musí z kola ven.
A nejspíš tě překvapí, že to nebývá vždycky ten nejslabší. Někdy odchází naopak ten nejsilnější, nejrozumnější… a občas prostě jen ten nejlínější, co už prahne po nudné šedi klidu. 😁
Ať už odejde kdokoliv a je jedno, jestli s „grácií“ o síle orkánu, nebo tichým rozplynutím v záři slunce, svůj kousek mráčku si nakonec odnášejí úplně všichni zúčastnění a mnohdy nejen oni.
Ale!
I mezilidské trojky mají své výjimky. A moje nejčestnější z nich drží už roky.
My tři… já a dvě ženy, co mě znají líp, než je někdy zdrávo, a přesto zůstávají. Trojice, co přežila životní zvraty, nepochopitelné nálady i pár proseccem rozbitých večerů… a pořád funguje. Možná proto, že jsme se nikdy nesnažily hrát „dvě proti jedné“. Nebo proto, že jsme si už dávno přiznaly, že každá z nás je občas ta třetí .
a je to vlastně úplně v pořádku…..❤️
Uplynulý víkend mi ukázal pár věcí.
Že rozhodně nejsem rodilý horal😁
Že strávit pár chvil bez mobilu je fakt luxusní detox. Že výstup z komfortní zóny je sice občas na hranici fyzického i psychického zhroucení… ale na konci ti dá zážitek, který ti ještě dlouho bude přeskakovat v hlavě jako playlist těch nejlepších songů ever.
A taky, že místo kýženého zklidnění, které jsem s dalšími narozeninami plánovala, možná neplánovaně dorazila krize středního věku… v dámském podání. 🙃
Tak jsem se jednoho dne probudila a řekla si, jak by byl báječný nápad střihnout si nějaké horské dobrodružství. S noclehem na hulváta přímo v přírodě. Bez zázemí vlastní postele a, co hůř, bez zázemí útulné koupelny.
Joooo, to zní jako geniální plán, který mi rozšíří obzory.
A nejen mně, protože přeci nemůžu cestovat úplně sama.
Krize je krize, ale přeci jen… prát se s uprchlým vlkem fakt neumím a celý den mlčet? To už vůbec ne!
Takže jsem si sehnala komplice. Takového, co má pocit, že mě zná natolik, aby to přežil… a přitom ještě netuší, co všechno na něj čeká.
Myslím, že tahle myšlenka nebyla vůbec daleko od pravdy.
Uplynulé dny totiž předestřely opravdu pestrou paletu zážitků. Od mnoha nachozených kilometrů, často terénem, kterému by můj ortoped sotva zatleskal, přes úžasnou koupel v kopřivách od sluníčka až po orosené čelo častěji, než by člověk čekal.
Nocleh v divokém údolí, který byl až překvapivě studený, rozhodně velmi nepohodlný… a přitom tolik působivý, s klokotáním řeky v pozadí, vůní stromů, trávy a leskem rosy ve východu slunce.
Hodiny veselého tlachání o životních eskapádách se střídaly s chvílemi úplného ticha, kdy si člověk jen sedl, zhluboka se nadechl a na chvíli si srovnal myšlenky… A místy i s hlasitým hořekováním nad karetními debakly, lopotivým táhnutím veškeré „povinné“ výbavy do divočiny a úvahami, jestli by člověk už přece jen neměl začít mít rozum a respektovat aspoň fyzický stav těla, když už matematiku věku hodlal krutě zavrhnout 😁.
Zkrátka paleta zážitků obsáhlejší, než by si člověk uměl vůbec představit,
ale rozhodně stálo za to, je zažít…..
Takže jasně, profesionální horal ze mě už fakt nikdy nebude a dost zvážím i amatérskou dráhu…..ale myslím, že expert na střeštěný nápady, který ti lehce otřískají tělo a těžce dobijou baterky…to budu asi ještě hodně dlouho …
Moje okolí se má vážně ještě na co těšit 😁
pozn. aut.: Můj nejvřelejší dík patří mému milému kolegovi, který se nezalekl. A nejen, že to se mnou celé přežil, ale dokonce mě u toho ani nezabil 😂
Říká se, že každý máme svého anděla strážného.
Lidé jsou různí. Jsou tací, kteří tomu věří, a pak ti, co tu myšlenku sveřepě odmítají.
Já osobně tomu nevěřím.
Tedy… nevěřím, že mám jen jednoho
Myslím, že jich mám rovnou tucet. Každý má na starosti jeden měsíc, a pak má jedenáct měsíců volna, aby to vůbec rozdýchal 😁
Tak trochu je podezřívám, že jednoho dne si tahle moje strážná partička řekla, že i dvanáct je mi málo… A tak si to pojistili.
Poslali jednoho dalšího, teda vlastně jednu, rovnou ke mně na zem.
Jistota je přece jistota. 😁 Protože některý situace… ty už by nemuselo rozdýchat ani půl nebeské armády.
A tak mi jednou přilítla do života…
Malá, zprvu nenápadná osůbka, která mi život protkala mnohem víc, než jsem si kdy uměla představit. Ne že by si dělala nárok. Ne že by chtěla být vidět. Ale prostě tam byla. Ve správný čas. Na správným místě.
A zůstala.
Bez přetvářek. Bez podmínek. Bez toho, aby mi cpala světlo. Jen podržela lucernu, když jsem byla zrovna ve tmě.
Ačkoliv jí moji dva puberťáci dali přezdívku spíš z opačnýho zákoutí vesmíru, zachránila mi pr… pardon, pozadí, už tolikrát, že bych to vážně jen tak nespočítala. A párkrát i tehdy, kdy jsme si to možná ani jedna zprvu neuvědomily…
Přinesla úsměv do období slz. Klid do období uragánů. (Dokonce i do těch, kdy šlo fakt o křídla. 😁)
A hlavně. Věřila se mnou, že všechno vždycky dobře dopadne.
I když to chvíli vypadalo, že z toho bude jen guláš, mlha a chaos na desátou.
Sem tam se stalo, že jsme při naší téměř pádící cestě zaklopýtly.
Ale i když jsme občas jely po čtyřech (a někdy i bez navigace, případně s tou mojí, což je snad ještě horší), vždycky jsme to zvládly bez ztráty její svatozáře.
A na konci jsme to stejně okořenily. Smíchem tak ďábelským, že by z něj i čert zčervenal. 😁
Dnes má ten můj pozemský anděl strážný svůj velký den.
A kromě jednoho trochu sobeckého přání, abychom těch „velkých dnů“ spolu zažily ještě co nejvíc.
Přidávám i svůj příslib: nenechám tě nikdy padnout. ❤️
Žijeme v době, která je víc než kdy jindy otevřená. Můžeš být, kým chceš. Mužem, ženou, obojím, ničím, květinou, nebo klidně kočkopsem. Všichni ti to odkývou, ale stejně budou potají sledovat, jak ti to půjde v reálu.
I já jsem si jednou řekla, že si dopřeju svoji malou rebelii. A tak už několik let slavím své 27. narozeniny. Každý rok. S radostí, s proseccem, s dortem, a hlavně se stejným věkem. Protože proč ne. Jsou to přece moje narozeniny.
A víš co?
Funguje to. Až na pár věcí, které člověk musí obhajovat čím dál hlasitěji. Třeba proč má u gynekologa kartu založenou v roce, kdy ještě frčely tlačítkové Nokie. Nebo proč má doma dva puberťáky, když je mu „čerstvě 27“.
Ale to už je jiný příběh.
A i když se moje okolí nad tímhle rozmarem občas s úsměvem pozastaví a sem tam utrousí poznámku, která decentně naráží na „zkušenou ženu“, vždycky se k tomu postaví s maximálním nasazením. Nejvíc moje parta kamarádek… rok co rok mi pobaveně připravují narozeninové doplňky, kterým tahle dvě čísla hrdě dominují. Když jsme ji slavily po třinácté, vykouzlil mi Devil (po boku s celým dream teamem) tu nejúžasnější narozeninovou jízdu. Takovou, co jen tak tak minula odbočku do samotného pekla a nedá se na ní nikdy zapomenout 😍
A stejně tak jsme se sešly i loni. Ale tentokrát to bylo jiné…
Tentokrát jsme neoslavily jen další „dvacetsedmičku“…. Tentokrát jsme totiž odstartovaly úplně poslední ročník.
I přesto, že to byl rok plný zvratů, životních eskapád a bojů, v mnoha ohledech to byl vlastně rok úlevy.
Zamkly se šuplíčky, které měly být zavřené už dávno. Otevřely se jiné.. ty, co roky čekaly, až je konečně vyklidím. A když mě život trochu zpomalil, začaly se rovnat myšlenky a taky ozývat i staré dětské sny. A já jsem si řekla, že je čas si je konečně splnit….tak třeba teď sháním kytaru. 😁
…jen ten můj poslední rok zase tak rychle utekl…
A včera… včera jsme oslavily mojí historicky první dvacetosmičku
Jasně, za velkého pobaveného smíchu a několika poznámkách o „zkušených ženách“
…a pořád mi nikdo nevěří, že se fakt už zklidním.
Nu což. Praštěná budu pořád, vysmátá taky, a držkatá… to by mě museli vážně přeprogramovat. Ale stejně cítím v kloubech (dokonce i v tom restaurovaným), že přišla opravdu nová éra.
A na tu se fakt těším ❤️
…..jen si ještě rozmyslím, kolik let v ní vlastně strávím😁
Rádi se pouštíme do cest. Krátkých i dlouhých. Reálných i těch, co se odehrávají jen uvnitř nás. Ať už se ale vydáme kamkoli, jedna věc je jistá. Dřív nebo později přijde návrat.
Někdy je vlídnou hřejivostí. Třeba když se vracíme domů, kde voní káva, z koupelny se line pára a někdo nám už připravil deku na gauči. Jindy je návrat trochu tvrdší přistání … třeba do fronty v supermarketu, do pracovního e-mailu nebo do reality, kde je víc prádla než romantiky.
Ale patří to k tomu všemu.
Když chceme zažívat výlety, změny a posuny, musíme se umět i vracet. Do práce, do sebe, do běžné rutiny dne. A i když ne každý návrat je snadný, většina z nich nám zkrátka dává smysl.
V mém životě je mnoho návratů, které se opakují skoro s železnou pravidelností. Každý druhý týden k dětem, každý druhý zase domů, jedny Vánoce tam a druhé zase zpátky….. Ačkoliv to možná působí jako nějaký emoční harakiri, jsou to ve skutečnosti ty nejjemnější návraty, jaké znám. ❤️. Žádná bouře ani drama. Spíš tiché “ahoj” a neviditelné přehození výhybky v duši.
Do toho samozřejmě přichází i ty jiné návraty: třeba z dovolených. (Ano, z těch, u kterých jsem se zařekla, že už se nikdy nebudou opakovat 😁). Znáš to, kufr plný písku, pračka jede non-stop a e-mailová schránka tě zdraví s nadšením psychopata. Ale i přes to všechno je tu ten moment, kdy se potkáš s lidmi, co už nejsou jen kolegové, ale skoro rodina. A to jsou návraty, který vždycky zahřejou svojí vřelostí. Nebo návraty, které v diáři fakt nenaplánuješ….Třeba návrat „do pohybu“, který jsem měla po nedávné operaci kolene, po pár dnech bolesti a ještě delší pauze…. Není to jen o svalech a rozsahu, ale o uklidnění nejisté budoucnosti. Že tělo zase zvládne to, co duše potřebuje
A jeden opravdu silný návrat potkal i moje srdce.
Ač jsem jinak ryze pragmatická žena, která pevně věří, že slepovaný hrnek prostě nebude držet kávu bez toho, aby ti nevytekla přímo na nový šaty, tahle zkušenost ke mně přistála s elegancí vážky… a zároveň silou bourací koule.
Nevyžádaná, neplánovaná, nečekaná … a přesto naprosto přesná. Otočila mi způsob uvažování vzhůru nohama. A místo abych se snažila slepit něco, co se zdálo být na střepy, uvědomila jsem si, že některé věci se nevrací proto, aby byly jako dřív. Ale proto, aby byly nové, opravdovější a více vnímané.
A přesně to se nakonec stalo.
Vztah, který kdysi nevydržel tíhu okolností, i když v něm city zůstaly, se nakonec vrátil… Nevrátil se stejný. Byl poznamenaný časem, událostmi, jinými lidmi i rozhodnutími, která se mezitím musela stát…. Ale vrátil se. Jako bumerang – jen ne prudce a bezhlavě, ale tiše, s rozpaky a zvláštní něhou. Možná ještě o něco silnější než dřív. A přitom tak křehký, že se ho bojíš dotknout. S vůlí ho tentokrát neztratit. Ne protože „už to víš líp“, ale protože jsi to musela mezi tím žít.
Návraty prostě k životu patří.
Jsou takové, které vítáš s lehkostí, úsměvem nebo hlubokým oddechem. Třeba do vlastní postele po týdnu pod stanem, nebo z dovolenkovýho průšvihu…. Jsou i ty, které musíš pár dní rozdýchávat (většinou pondělky 😁) a nebo pár měsíců doslova rozchodit.
A pak jsou návraty, nad kterými sedíš večer a v tichosti přemýšlíš, proč se vlastně vracíš… a co ti tím ten život zkouší říct….
Ale jedno mají společné
Bez nich by to nikdy nebyl úplný příběh….
Neznám nikoho, kdo by si aspoň jednou neodfoukl
u dobrýho drbu.
Je to přesně ten moment, kdy na chvíli hodíš svoje vlastní starosti přes rameno a s nečekanou lehkostí se ponoříš do cizího chaosu. A je fuk, jestli řešíš kolegyni, strejdu, kámošku z dětství nebo tu protivnou sousedku, co dupala už v těhotenství. Drby jsou prostě koření dne. Od jemný skořice až po pořádnej pálivej chilli extrakt. Někdy sladké, jindy pálí ještě večer. Ale hlavně… nikdy nejsou dietní. 😁
Z vlastních zkušeností bych mohla bez mrknutí oka založit celou knihovnu a speciální sektor jenom na téma: „Ale nikomu to neříkej.“ Jeden regál vedle druhého, řazené podle intenzity šoku i výše pozvednutého obočí. V naší partě neohrožených jsme toho totiž probrali tolik, že je až záhadou, že ještě držíme pohromadě jak mentálně, tak lebkově. Věty jako: „Ten udělal tohle…“ nebo „Tu potkalo tamto…“ či ikonické „Představ si, tamhlenten rádoby spokojený pár – no to bys nevěřila…“ u nás znějí častěji než ranní budík. A stejně jako on, málokdy varují dopředu.
Až fascinující na těchto zdánlivě odlehčených momentech bývá fakt, že nás, uprostřed smíchu, kafe a drobnýho pohoršení, stejně nakonec přinutí přemýšlet. Nejen o tom, „proč to ten a tamten udělal“, ale taky „jak se asi ona k věci postaví“ nebo co doopravdy stálo za rozpadem toho „šťastného páru s fotkami od moře a štěňátkem v posteli.“
A co je na tom nejpikantnější?
Že to nikdy nezůstane jen u cizího příběhu. Ne, my to musíme rozebrat, rozlousknout, analyzovat a s chirurgickou přesností najít vlastní postoj. A protože jsme ženy činu, citů a všemožných scénářů, potřebujeme si to hned podepřít nějakým vlastním, samozřejmě zcela pravděpodobným řešením. Ideálně takovým, který by v praxi nikdy nevyšel, ale v hlavě zní skvěle a rozhodně nás staví do role té, co má přehled. A nadhled. A náhled. A výhled.
No prostě celou rozhlednu😁
Tak přesně tohle je to až fascinující kouzlo rádoby lehkovážných drbů – neškodných, zábavných, „jen tak mezi náma holkama“, dokud… dokud se miska vah nepřeklopí. A než řekneš „já bych tohle nikdy neudělala“, stojíš tam.
Tváří v tvář. Pomluvě.
A ne, jen tak ledajaké. Kruté. Účelové. Šité přesně na míru tvého nejcitlivějšího místa. A hlavně…pronesené někým, kdo tě zná dost na to, aby věděl, kam bodnout, ale ne dost na to, aby věděl, jak hluboko to může jít.
A najednou nejsi ta, co s ironií pozoruje cizí kauzy. Jsi případ týdne. Postava v příběhu, který si někdo vypráví o tobě – bez tebe. A na rozdíl od těch smyšlených scénářů, které jsme si rády stavěly jako mentální Lega nad cizími rozchody, tohle fakt bolí. A už to není vtipný. Ani trochu.
Paradoxně totiž nejvíc nezabolí ta samotná „informace“. Protože ve většině případů je tak mimo realitu, že i kdyby ses k ní vydala s NASA výbavou a galaxií trpělivosti, stejně bys ji nenašla. O to vůbec nejde. To, co pálí jako žhavý železo, je fakt, odkud to přišlo. Kdo to vypustil…..
A většinou? Nejsou to „oni“ – ti cizí, ti neznámí, ti kolem. Jsou to ti tvoji. Ti, co znali heslo na tvoje dny blbec, ti, co tě drželi za ruku, když se ti třásla brada, a ty sis myslela, že tam budou. Jenže nebyli. Nebo hůř …. byli, ale jinak. Ne vedle tebe, ale za tebou. S kudlou. A s úsměvem.
A jako na potvoru to často přiletí ve chvíli, kdy sis zrovna naivně řekla: „Hele, konečně klid. Všechno si sedá, dýchá se mi líp…“ A prásk. Zrada. A teď si s tím poraď….
A stejně jako lehkovážné kouzlo drbů má i temná síla pomluvy svůj „smysl“. Protože ať už tě to zasáhne jakkoliv, vždycky z toho vyjdeš jiná. Silnější. Sebesrovnanější. Zocelenější tak, že už tě jen tak něco nerozhází. A když máš kliku, přijde i ten lehký úsměv…takový ten, co se ti na tváři objeví úplně sám.
Protože víš, že po téhle bouřce už se fakt blíží klidnější dny….
Ten báječný, odpočinkový čas v roce, kdy máš konečně šanci vydechnout – ideálně nejen od běžných starostí světa, ale i od těch svých vlastních.
Zní to skoro jako pohádka, že jo?
Jenže realita – zvlášť pro nás ženy – je trochu jiný příběh. Tahle „doba klidu“ bývá často zdaněná hromadou hodin příprav, balením pro celou rodinu (včetně věcí, které „bys přece mohla potřebovat“), vysokými dávkami předodjezdového stresu a následným doháněním všech restů, které mezitím stihly vyrůst jak houby po dešti.
A když máš kliku a všechno to ustojíš, ideálně se zdravým rozumem a aspoň špetkou zbylé energie…. Čeká Tě konečně ta vytoužená chvíle radostného nicnedělání. Teda pokud ti děti zrovna neprohlásí, že „je nuda“ a „voda je moc studená“. 😁
Můj loňský ročník? Učebnicová ukázka toho, co se stane, když se „něco zvrtne“. A ne jednou, hned třikrát. Během jednoho jediného měsíce jsem si střihla dovolenkový trojboj, a abych se náhodou nezačala nudit, osud mi pokaždé naservíroval „dobrodružnou vsuvku“ v úplně jiné fázi celého procesu. Jako by mi ten nahoře chtěl dát tvůrčí prostor zjistit, kdy se krizovka hodí fakt nejmíň. Jestli při balení, na dovče, nebo si to nechat až na závěrečné defilé. No, vyzkoušeno mám všechno. Děkuju, bylo to… poučné. A hlavně nezapomenutelné 😁
Fáze 1 – Před dovolenou, aneb nač nechávat stres doma
Měli jsme odjíždět k bráchovi. Všechno to mělo být v duchu pohody, balení posledních věcí, vysvědčení, úsměvy, zmrzka a výhled na prázdniny. Jenže dva dny před odjezdem, v podvečer, jsem si při své důslednosti řekla, že ještě v klidu zaplatím složenku….. Místo toho jsem našla vybílený účet – doslova. Hacknutý. Zůstalo tam sotva na nájem, natož na prázdninové skotačení….
A tak zatímco ostatní mámy fotily děti s vysvědčením, já trávila své poetické dopoledne v bance. S kávou v ruce, unavenýma očima a bankéřkou, která se mi snažila dodat aspoň trochu klidu do duše. Naštěstí měla pravdu! Dobře to dopadlo. A i když jsme si to vysvědčení společně prohlédli až o pár hodin dýl, nakonec jsme si ho užili po svém. A u bráchy z toho nakonec byla historka, co otevřela léto s největším smíchem. (Akorát já se tomu začala smát až tak o tři dny později. Možná čtyři. 😁)
Fáze 2 – Dovolená, fáze, kdy se ostré lokty a teatrální slzy hodí víc, než myslíš
Nikdy jsem se nepovažovala za extra třídu za volantem. Upřímně, moje řidičské výkony byly většinou jen tak tak – s pomocí pokory, nervů z ocele a slušné dávky životního štěstí. Sem tam škrábanec, tu a tam pomačkaný blatník… no prostě ženská klasika. Ale všechno až do loňského léta byla jen příprava na velký test nervů zvaný dovolená s dětmi a auto pod palbou.
Jeli jsme tehdy do místní zoo. Všechno vypadalo jako z katalogu: slunce, smích, veselé diskuze. A pak bác. Balvan (ano, skutečný kámen) vylétl zpod sekačky trávy u silnice a trefil naše auto přesně do bočního okýnka. Jeden by řekl: „Je to pech“ ….já jsem ráda, že to bylo jen okno a ne třeba něčí hlava……
Auto jsme dovalili k prvnímu servisu. A tam mě přivítala banda znuděných mechaniků, kteří měli „plný kalendář“. Ani náznak ochoty. Jen pokrčení ramen, že to vážně nepůjde. To si ale vybrali špatný den a tu nejblbější možnou osobu 😁Vytáhla jsem totiž ten nejtvrdší kalibr: upřímný ženský nářek. Vážně, slzy, příběh o ženě v nesnázích s dvěma dětmi, prázdnou peněženkou a rozbitým autem. Možná i ve Varech by mě za to ocenili nějakou tou soškou😂
A světe div se…. fungovalo to. Okýnko se tak nějak dalo do kupy a my jeli dál. Do zoo jsme dorazili jen s dvouhodinovým zpožděním. A jo s nacpanými pupíky zmrzlinou… Ale byli jsme tam. A z téhle historky se v tu chvíli stal letní legendární příběh číslo jedna.
Fáze 3 – Po dovolené… když je návrat do reality ještě výživnější, než čekáš
Pomyslná korunovace tohohle dovolenkovýho trojboje přišla po návratu z loňských Poděbrad. Měla jsem pocit, že teď už bude všechno jen růžový – pohoda, klid, svět zalitej sluncem…. No tak jo, svět možná byl. Ale u mě doma byly sluncem (pardon, Savem) zalitý hlavně moje oblíbený šaty. A ne jedny…
Bylo to s takovou precizností a důsledností, že ty kousky měly jednosměrnou jízdenku rovnou do popelnice. A víš co? Možná chlapi mívají pocit, že ženský emoce jsou pomíjivý… Ale ten, kdo někdy vylovil z pračky čerstvě zničený letní šaty, ví, že to je zatraceně důsledná záležitost. 😁
Po tomhle úchvatném finále jsem se zařekla,
že už v životě na žádnou dovolenou nepojedu!!!
Ale jako správně nepoučitelná ženská jsem tuhle myšlenku za rok přeci jen přehodnotila. Protože nedopřát si ten sladký čas „nicnedělání“ by byla vlastně škoda… jen jsem se tentokrát rozhodla o starosti vlastních beder podělit s Devilem. (Zatím to sice spíš vypadá na předání černého Petra, ale budiž 😁)
A co si budem… ve dvou se ty pubertální řeči mládeže přeci jen snášejí líp. A kdo ví… třeba letos vydrží všechny šaty i naše nervy.
Můj druhý manžel měl jedno zvláštní kouzlo. Vždycky naprosto přesně věděl, jaká bych měla být. Jak se oblékat, jak vařit a co se naučit … a jednoho dne zčistajasna přišlo:
„Měla by ses naučit hrát tenis.“
Samozřejmě to mělo ten kouzelný dovětek: můžeme chodit spolu, až to budeš aspoň trochu umět. Ale pointa byla jasná: mazej na kurt, ať si pro mě zase o něco ideálnější.
Myslím, že kdyby tehdy tušil, co všechno tím spustí, tohle svoje „měla bys“ by radši spolknul, zamknul do trezoru a klíček zahodil do Labe, a nebo pro jistotu roztavil ….
Ale to se nestalo.
A tak přišel den, kdy jsem se s raketou v ruce (a díkybohu i s kumpánkou po boku) vláčela ulicí na svou úplně první tenisovou hodinu…
Je to už jedenáct let. A přesto jsem zase tady – na stejném místě, které se ale zdá být úplně jiné.
Kdysi centrum sportovního dění, kurt, který pamatuje moji první nervózní hru, turnaje, co trvaly od rána až do večera, oslavy, nečekaná setkání, co se přehoupla do dvoudenek s nedělním brunchem na rozloučenou…
A teď? Ticho. Prázdno.
Jako by z něj ten život někam odešel. Jako by tam zůstaly jen vzpomínky, co občas zavadí o lavičku nebo míček zakutálený v koutě.
A stejně jako se změnilo tohle místo, změnil se i můj život.
Díky tenisu, který jsem tu začala hrát, a který měl být původně jen dalším bodem na seznamu toho, co bych měla, se z něj stal koníček, co mi absolutně převrátil svět vzhůru nohama. V tom nejlepším i nejdrsnějším smyslu.
Naučila jsem se forehand, backhand i fakt, že u tenisu musíš běhat, jinak ti jsou i ty nejhezčí údery úplně k ničemu. A taky to, že antuka na rohovce, nebo míček mezi očima je zážitek, který rozhodně nechceš dvakrát. 😁
Ale co mi tohle místo ukázalo úplně nejvíc?
Sílu času.….
Času, který bez slitování ukáže, co bylo skutečné a co jen dekorace. Ukázal, že i zdánlivě stabilní manželství (včetně toho mého) může spadnout jak domeček z karet, když chybí pevný základ. Že láska je nádherná, ale taky umí bolet, když není opravdová. A že i nejlepší přátelství může shořet jak list papíru, pokud v něm chybí upřímnost.
Ale taky to, že opravdové a silné vztahy můžou vzniknout jedním jediným, rozverným dotazem…
„Nehraješ náhodou tenis?“ 😁
A dnes?
Dnes se zase vláčím s raketou po boku – po měsících odloučení, po letech protkaných tolika příběhy, že by z toho vznikl slušně tlustý svazek. Po boku Janiny a Devila na drátě.
S napjatým očekáváním, jestli ještě vůbec trefím míček…
…a s tichou nadějí, že si tady neodbiju jen návrat na kurt, ale taky kousek sebe samotné.
Protože víc, než tenis jsem se tady naučila vnímat sama sebe a taky „nás“ ….. nás všechny, které se vláčíme životem, a nakonec se s pokorou a radostí zapovídáme u sítě o problémech světa, vlastních životů a nesmrtelnosti brouka :-)
A to je to největší vítezství ……
Tak tohle moudro vymyslel stoprocentně chlap!!!
A kdyby nebylo starý jak Metuzalém sám, skoro bych vsadila boty, že ho sesmolila partička mých ex někde v hospodě – pivo v ruce, zelená navrch, ego jako kráva… a výron moudra: „Víš co? My jsme prostě vyrovnaný. Ony to nikdy nepochopí.“
Až, než jim dojde, že se svět nezhroutil. Jen prostě přestali být jeho středobodem…….
To je přesně ten moment, kdy se naši „páni tvorstva“ otočí o 180 stupňů a jejich slavná vyrovnanost vezme nohy na ramena takovým tempem, že po ní zůstane jen echo bouchajících dveří.
Znáte to: Chlap, co ještě včera poukazoval na tvoji hysterii a labilitu, dneska řeší, proč už nejsi ta, co se ozve první. Proč si pořád tak v klidu.
A hlavně…proč to vypadá, že se ti vlastně daří. BEZ NĚJ.
Najednou už se o vyrovnanosti nemluví.
Teď se mluví o zklamání. O tom, že tě „nepoznává“ (ideálně slovníkem, který absolutně nepoznáváš ani ty). A taky o tom, že ses změnila a už to není jako dřív…
No není. Díky Bohu za to.
I můj osobní archiv je celkem výživnej…. a troufám si říct, že spousta z vás v tom něco pozná… bohužel. 😁
Tak přesně takhle umějí být muži vyrovnaní.
A já?
Já si ráno zacvičím jógu, natáhnu řasenku přes svoje lehce podceněný sebevědomí, zapnu knoflíček u šatů … a pak jen tak mezi kávou a cestou do práce přemýšlím, jestli se mi to všechno vážně jen nezdá.
Protože zatímco já tady stíhám žít, růst, zkrásnět, posílit, oni si pořád někde na židli rovnaj svoje ego jak puzzle s chybějícím středem.
…….Sice teď nevím, jestli někdy ta jejich slavná „vyrovnanost“ přijde…Ale co, zkusím si počkat.…..
S kámoškama po boku, s lehkým make-upem, co přežije i emocionální výlevy, a se sklenkou prosecca v ruce…
A třeba jednou…. se ty jejich ega konečně přestanou dožadovat
potlesku za to, že zvládli sami sebe.
Poděbrady, to nejsou jen tak nějaký lázně. To je místo, kde se léčí srdce. A to nejen to, co máš v hrudi, ale i to, co máš v hlavě.
I pro nás s Devilem se staly místem, kde se slovo „srdce“ skloňuje mnohem víc, než jsme možná kdy myslely, a to v mnoha ohledech…
Jezdíme sem každý rok už pěkných pár let. Stejný termín, stejné místo – a program, co by na první pohled mohl působit skoro až nudně: promenádní procházky, popíjení Poděbradky (ne, ani letos jsem Devilovi nevysvětlila, že fakt není hnusná 😁), sedánky u řeky a nekonečné tlachání o životě, chlapech i o nesmrtelnosti brouka…
Jenže Poděbrady mají v sobě něco… něco jako jemnou, tichou, a především svoji osobitou magii. A ta z našeho „klidného základu“ dokáže během tří dnů vykouzlit nálož zážitků, na které se nezapomíná.
Letošní ročník jsme zahájily opravdu stylově – do Poděbrad jsme totiž dorazily spolu s jedním velkým elektrickým prázdnem (ano, zrovna byl blackout 😁), dvěma žaludky na pokraji smrti hladem, vlnou myšlenek, která by smetla půl republiky… a hlavně se čtyřma jiskrama v očích, když jsme míjely ceduli města.
Vážně nevím, jak to ty Poděbrady mají zařízený, ale i letos nám naservírovaly tři dny, na který se jen tak nezapomíná. Od první kávy na kolonádě, přes málem uskutečněný pád do Labe ze skládacího elektrokola 😁, záchvaty smíchu, který musely budit půl hotelu, až po tichý momenty s pohledem do korun stromů – tam, kde myšlenky na chvíli zmlknou a srdce, případně klouby, mluví nahlas.
Zkrátka, na srdce jsou Poděbrady. A i letos jsme jim s Devilem dopřály to nejlepší, co jsme uměly – a hlavně to, co si zaslouží každé srdce. Prostor. Jen a jen pro ně ♥ A především příslib, že si to za rok zase zopákneme.….
Protože léto bez Poděbrad…
…by vlastně vůbec žádný léto nebylo
Každý máme tu svojí.
Mámu. Tu, která Ti dala život… Dělá kakao přesně tak, aby pohladilo na duši, pofouká bolístky, pere ponožky i záchvaty emocí. Je to ta osoba, co přesně ví, že to zvládneš, i když se zrovna topíš ve víru nejistoty…. Umí tě podržet… ale taky srovnat do latě tak rychle, že se ani nestačíš nadechnout. A ano – někdy ti v osmnácti vlepí tři výchovné, protože si to zkrátka zasloužíš 😁
Ta moje o mě rozlámala nespočet vařeček…. a jednu speciální měla vyhrazenou pro disciplínu „klečení“.
Byla přísná. Asi jako každá správná máma té doby. Ale zároveň neskutečně srdečná, šikovná… Její hostiny by z fleku mohl navštívit sám král, a její smích by zboural půl naší ulice.
Prožily jsme spolu moje krásné dětství, náročnou pubertu, slzy smíchu, vzteku i rozhořčení . Protančily jsme odpoledne a nebo ho nestoudně proválely u televize :-D A i když jsme občas stály každá na jiném břehu, vždycky jsme došly zpátky na ten náš společný most a řekly si: To nejhorší už máme za sebou
A pak jsem se stala mámou já.
Začala jsem chápat její postoje, souvislosti, reakce i tu sílu, která dřív zůstávala skrytá za větou „jednou to pochopíš“. Najednou jsem se poznávala ve větách, které mi dřív takřka trhaly uši :-D
A když letos přišel její životní zvrat, který se přede mnou zničehonic rozehrál naplno…. Uvědomila jsem si, že tu najednou nejsme jen máma a dcera, ale dvě ženy. Dvě ženy, které si prošly svými příběhy a jejich pouto se ukotvilo víc než kdy dřív…..
Ano…každý máme svoji mámu.
A já patřím mezi ty šťastné, které s ní pořád můžou smíchy rušit sousedy, spílat na chlapy, zajít na borůvky a postěžovat si na náročný týden.
Je to zkrátka ta moje. A já ji miluju. ❤️
Každý stůl má svůj příběh.
A ten náš? Ten si s náma střihnul kus životní jízdy, co by jiný nábytek dávno odnesl nohama napřed.
Navrhli jsme ho ještě dřív, než jsme se do toho bytu sami nastěhovali …. plní plánů, ideálů a přesvědčení, že všechno postavíme pevně. A dlouhodobě.
Byl u toho, když jsme pořádali první uvítací party a jedli většinou z plastu, protože jsme měli jen omezený počet talířů…. zažil naše svatební přípitky, dětské narozeniny, rodinné snídaně i dlouhé večery s kamarády, kdy došla slova, ale nikdy ne víno…..
A taky ten památnej Štědrý den, kdy jsem udělala čočku tak dobrou, že ji děti odmítly jíst jen proto, že „vypadá divně“ :-)
A teď? Teď sedíme zas naproti sobě.
Jen místo radosti z nového začátku je ve vzduchu tiché očekávání, co vlastně přijde dál.
Rozhovor plyne v lehkosti známých slov, ale zároveň je cítit napětí z toho co přijde….. definitivní konec životní etapy, kterou musíme postupně uzavřít. Zjevně se pořád umíme spolu bavit. Ale stejně cítíš, že už to prostě nejde vrátit.
Je to už víc než čtyři roky, co se to mezi náma začalo drolit. Pomalu, tiše, jak sníh na jaře, co taje a mizí, aniž by sis toho zprvu všiml a nebo si to jen okatě přehlížel. A i když se říká, že lidi se nemění – mám pocit, že všichni se vlastně trochu mění a vyvíjí. Něco se otupí. Něco zesílí. A někdy už jen dojde vůle a odhodlání…..
A tak sedíme, zkoušíme najít cestu, která nebude bolet.
Snad už naposledy.
Ten stůl všechno viděl.
A možná si to fakt pamatuje, nebo to aspoň nasáklo do toho dřeva, co kdysi drželo tolik jistot. Těžko říct, co ho čeká teď. Jestli další kapitoly, „jiný“ rodinný oslavy… nebo jen další ticho.
Ale jedno vím jistě. Má v sobě mnohaletý příběh a kus nás obou…. nás všech….
….je letní večer, vstávám a odcházím.
Volám mámě……
Mých pět blízkých, mé krizové komando a místy až parta neohrožených. Zkrátka ti, bez kterých by ten můj život – a vlastně ani tenhle příběh – neměl zdaleka takový rozměr, jaký má.
Devil
Devil je moje úplně nejbližší osůbka. Je silnější než katana a zároveň křehčí, než cibulák na mém hrnku. Umí i protipóly rozemlít na hadry, když na to přijde, ale světe třes se, když to zase složí
Před mnoha lety nás seznámil můj tehdejší manžel (ano, přesně ten, co teď hází čísly jako o život 😁). Bylo to sice přátelství až na druhou dobrou, bohudík o to pevnější a úžasnější základ si vytvořilo.
Je fascinujícím doplněním mě samé. Já vidím hnědé auto, ona počet koní….ona zná typ procesoru a já se pořád držím barvy 😁
Umí podpořit moje odvážný nápady a zároveň mé růžové mraky přesprejuje tak, že se nestihnu ani nadechnout.
Máme toho za sebou opravdu hodně…..sem tam se přikryjeme dekou těžkou jak život sám, ale pak ji rozložíme tak, že by i Mácha z toho měl husinu…..
…..a zcela popravdě….. jestli nezestárnu v její přítomnosti, tak už fakt s nikým 😊
Janina
Janinu jsem poznala na kurtech, kam jsem chodila hrát tenis.
Neptejte se mě na datum, popravdě….. lehce tápu i v letopočtu:-)
Připlula do mého života takovým tím nenápadným, ale nenahraditelným stylem – postupným oťukáváním … a z těch pár vět u laviček se staly každodenní ranní zdravice a životní rozbory, po kterých bysme mohly rovnou ke státnicím z psychologie.
Janina asi nikdy nežila pod lampou štěstí a život jí to obřadně vmetl…přesto u ní vidím tu nejsilnější víru….. víru, že to bude dobrý a že štěstí existuje i kdyby si ho „kurva“ měla namalovat 😁
Rizzo
Rizzo, má úžasná kolegyně, co má kancelář přímo nade mnou. Někdy si není jistá, jestli slyší můj smích přes strop, chodbu, nebo zavřený okno, ale vždycky ví, že jsem to já 😁
Poznaly jsme se, když si jednou přišla pro poštu – a čas ukázal, že to bude začátek mnohem většího životního balíku.
Když potřebuju flákanec upřímnosti, vím přesně, do kterýho patra se vydat …..Místy ji fakt proklínám za tu její syrovou pravdu, ale nakonec stejně musím přiznat, že to viděla líp než já. I když mě to za ty roky stálo pár slziček …..a taky kil z té její čokolády.
Sandy
A jednoho dne se k Rizzo nastěhovala Sandy……
Téměř její opak – úhledná, spisovně mluvící a pragmatická máma dvou dětí , co zvládne pracovní apokalypsu s tónem, jako by ti předčítala pohádku.
Vyslechla už pěknou řádku nejen mých horských drah. A vždycky k nim uměla přidat životní pointu stabilnější než hrad. Ukazuje mi, že všude je něco, a že kvůli tomu ještě nemusíme padat na hubu…..a to i přesto, že ten její pracovní svět k tomu místy dost inklinuje.
a ať už den odpálí jakkoliv … vždycky se každé ráno zastaví na rozbor všech linek života .
Krysák
A nakonec je tady ajťák…… a já mu říkám Krysák :-D
to podle jeho znamení čínského horoskopu, které nápadně koresponduje s barvou většiny jeho šatníku.
Ve firmě jsme spolu od prvního dne – ale oficiálně jsme se potkali až na Teamsech o měsíc později. No….není nad to se poznávat originálně 😁
Když nás osud poslal na společné patro, ukázalo se, že to nebude moje vypadlá telefonní linka, co nás spojí. Krysák se stal součástí mých IT i životních eskapád....a dost z nich zvládne vyřešit pouhým vstupem do místnosti.
Je to ten nejpozitivnější člověk, kterého znám a umí i na mé největší strasti zareagovat tak, že si řekneš: „no jo, vlastně restartovat se to dá vždycky“
Jak šel čas, stala se z nás parta, která má v součtu stovky příběhů, desítky životních údělů, ale hlavně tuny těch nejbáječnějších chvil, co ti nabijou baterky na týden dopředu.
A já?
Já jsem někde uprostřed toho všeho. Vděčná osudu, že mi tohle komando přihrál. Protože s nima to není jen život….s nima je to neskutečná jízda horskou dráhou ……
Ten výdech, co jste slyšeli po vysvědčení?
Jo, to jsem byla já.
Byl to školní rok plný zvratů – fyzických, psychických i těch, u kterých vážně nevíš, jestli se smát, brečet nebo jen tiše hibernovat.
Moje starší dítko se po celý školní rok vzpamatovávalo ze zranění, které se mu podařilo utržit hned cestou z první školní hodiny. A tak se sportující kluk ze dne na den proměnil v povaleče u Instáče, ideálně prskajícího, že
Mladší slečna mi mezitím elegantně vplula do puberty – bok po boku své starší sestřenice, která je jí důslednou, multitématickou průvodkyní. A to opravdu se vším všudy, co k tomu patří :-)
Já osobně jsem si střihla další povedenou životní eskapádu. Teda… povedenou stylem
„teď už se tomu směju, ale tehdy bych raději mlčela, pila, nebo něco roztřískala.“
Byl duben….. Už ani nevím kolikátého. Plánovala jsem si boží výlet do divadla, když tu se ozvala naléhavá zpráva prosící o záchranu a rychlé stěhování…
Ano, hádáte správně – moje matka.
Život se jí najednou stal neúnosným a ze dne na den se stala svobodná. A to v mnoha ohledech.
Já se přitom chystala na období mnohem svázanější …. čekala mě operace kolene a pár týdnů nejistého života o berlích.
A na konci toho všeho přišel, téměř poeticky mazlivý, mail od mého stále ještě manžela, jehož obsah byl tvrdší než diamant sám:
„Odstřihávám tě od financí. Poraď si.“
Je to tak, jsem ráda, že je konec školního roku.
Děti jsou na dovolené a já mám konečně prostor znovu se nadechnout. A jo, připadám si jako v každoročním předprázdninovém klišé. Ale třeba….Třeba ten letošní nádech bude konečně jiný……
……a příště?
Příště vám představím ty, bez kterých by tenhle můj životní cirkus byl jen unavený sled událostí bez smíchu a pointy.
Dvě kámošky, dvě kolegyně a jeden ajťák.
Moje osobní krizový komando. Někdy pomůžou, jindy jen řeknou „to je v prdeli“, ale hlavně jsou tady….
…..a díky nim to nemusím psát jako návod na přežití…. 😁Můžu to psát prostě jen jako blog.
V tomhle příběhu figuruje pět lidí, bez kterých bych to už dávno zabalila. Dvě nejlepší kámošky, co znají moje věčné tlachání i ticho po pěšině. Dvě kolegyně, které mě drží ve stavu „ještě funkční a sem tam dospělá“. A jeden kolega z IT, co funguje jako moje neoficiální technická i emoční podpora.
Každej z nich má jinou funkci – jedna mě rozesměje, druhá podrží, třetí říká věci na férovku, čtvrtá ví, kdy mlčet a kdy vůbec :-D, a pátý mi pokaždé připomene, že když nejde net, ještě není konec světa.
A já?
Já mám život, který si často píše vlastní scénář. občas komedii, občas tragédii a většinou obojí. Po čtyřech letech odloučení mě teprve teď čeká oficiální druhý rozvod, i když zatím to spíš vypadá na nelítostný boj o finance, než na přestřižený růžek u občanky…. Prošla jsem si pár životních eskapád, kde byla každá slza naprosto zbytečná, ale stejně jich bylo víc, než dost a k tomu mám dvě děti v pubertě, které mi dávají lekce, jak přežít každý den (a někdy i noc) a v lepším případě se nezbláznit.
A pak přišla máma….. po několika dekádách vztahu se najednou rozešla.
Přišlo to jako blesk z čistého nebe – žádný dlouhý vysvětlování, žádný velký výbuchy. Prostě „už nemůžu“ a potřebuju zachránit. A já se najednou krom vlastního života, stala ještě průvodcem jejího nově nabytého single období, které je všechno, jen ne klidné.
Tak jsem si řekla, že to všechno někam vypustím.
Ne proto, že bych chtěla měnit svět, dokonce ani ten literární – ale protože věřím, že když se v tom plácám já, nejsem zdaleka jediná. A třeba se u toho společně i zasmějeme.
Tady to nečekejte uhlazený!
Tohle je blog o vztazích, rozpadech, rodině, dětech, přátelstvích, na kterých by se dal postavit svět, mámě, co začíná znovu…….
a mně, co se mezi tím snaží neztratit.
Vítejte v lehkým chaosu, co má občas pointu…. a když ne, tak aspoň sklenku prosecca :-)
Copyright © Všechna práva vyhrazena